Je pozdní letní noc 31. července 1939. Hana Kleinerová, dcera hradeckého řezníka, se svou o dva roky starší sestrou Soňou se vyklánějí z okna vlaku. Hanka měla před třemi dny dvanácté narozeniny.
Parní lokomotiva s vagony stojí na pražském nádraží. Děvčata mohou ještě pár minut mluvit s maminkou a tatínkem, kteří stojí na peronu. Děvčata, jejichž cílem je Londýn, berou cestu jako dobrodružství. Jejich menší spolucestující však usedavě pláčou. Některé jsou vůbec poprvé v cizím prostředí a nevědí, co s nimi bude. Také po tvářích jejich rodičů tečou slzy.
Sir Winton přišel na její narozeninyO Nicholasi Wintonovi se žena dozvěděla až v roce 1988, když anglická televize uspořádala mile šokující setkání mnoha dětí se svým zachráncem. Příběh člověka, jehož žena našla v 80. letech na půdě kufr plný dokladů o vlacích, které zajistil, obletěl svět. Od té doby se Hana Kleinerová účastní setkávání Wintonovy velké rodiny. "Jednou jsem ho pozvala na mé 85. narozeniny. Přišel. Jemu bylo 98," usmívá se žena. "Je moudrý a lidský. Nebere se nijak vážně. Je to přívětivý a úžasný člověk. A letos v květnu oslavil 103 let," říká o legendárním zachránci s vděčným úsměvem. A dodává: "Jsem jedno z těch dětí, které mělo díky Nicholasi Wintonovi štěstí zůstat na živu."  |
Rodiče Hanky a Soni se drží a nepláčou. Slibují dcerám, že se zase brzy uvidí. Až se to uklidní. Dcery je však už nikdy neuvidí, neboť rodiče ztratí život v Osvětimi.
Zato dcerám zachrání život poslední z vlaků, které vypravil zachránce 669 židovských dětí Nicholas Winton. Anglický bankéř chystá ještě jeden vlak, na srpen. Ten už ale nesmí kvůli vypuknutí druhé světové války vyjet. Drtivá většina dětí, které v něm měly podle seznamu jet, holokaust nepřežije.
Zachránit děti přiměl rodiče bratranec z Německa
Jedno z "Wintonových dětí", Londýňanka Hana Kleinerová narozená v Hradci Králové, se v poslední době může díky svému zachránci do rodného města vracet. Svůj příběh vyprávěla ve středu v sále Centra Sion v Malšovicích.
"Prožila jsem v Hradci moc šťastné dětství," říká dcera uzenáře, který měl krámek na dnešní Dukelské, dříve Pražské ulici, v místech naproti dnešnímu "malému" Tesku. "Byli jsme na Hradec hrdí, ač jsme vlastně ani jiné město neznali. Připadal nám moc krásný," říká Hana Kleinerová.
Oba její rodiče pracovali v uzenářství, otec vedl závod po svém otci. "Byli jsme židovská rodina, ale nijak jsem to nepociťovala. Do třídy dívčí školy se mnou tehdy v 30. letech chodila i Romka, ale žádné předsudky jsem nikdy nezakusila," vypráví žena.
Přišla mnichovská dohoda. Dcery cítily, že rodiče mají stále větší starosti. Pak se s maminkou spojil bratranec Fritz, který žil dříve v Německu, ale po přijetí norimberských protižidovských zákonů se přestěhoval do Československa. Tam se oženil s Češkou a s ní dva týdny před okupací odjeli do Anglie.
To on varoval rodiče dvanáctileté Hanky a čtrnáctileté Soni před tím, co znal z Německa. A právě on je přesvědčil, ať své děti posadí do jednoho z vlaků, které pro židovské děti vypravil prozíravý Nicholas Winton.
Děti dodnes vzpomínají na anglický bílý chleba
Když poslední Wintonův vlak v noci vyrazil z pražského nádraží, projel Německem se zacloněnými okny. Hana Kleinerová vzpomíná, že jeden pětiletý chlapec plakal po mamince celou cestu.
"V Holandsku už jsme ale mohli mít otevřená okna, svítilo sluníčko a když vlak zastavil, lidi nám nosili kakao. Pak jsme se nalodili na loď do Anglie. Byla moc velká. A tam jsme měli nezapomenutelný zážitek. Tenký bílý chleba. Na ten chleba každé z Wintonových dětí vzpomíná," směje se Hana Kleinerová.
V Londýně na nádraží si pro sestry přišel bratranec Fritz se ženou. "Já byla z Londýna celá pryč. Koukala jsem vyjeveně. A strýček povídá: No, je to větší než Hradec, co?" rozesmála Hana Kleinerová publikum.
Hana si po celý život přesně pamatovala hradecké ulice
Ale maminčin bratranec si děti k sobě vzít nemohl. Se ženou měli jen malý pokojík a neměli práci. Sestry tak skončily ještě s jedním chlapcem z Ostravy v uprchlickém domově v anglickém Bostonu. Ten jim velikostí připomínal Hradec Králové.
"Na Hradec jsem nikdy nezapomněla. Z dětství mi přesně utkvěly v hlavě ulice, aleje kolem Labe a v Labské kotlině. Celý život jsem si je živě představovala a chodila v duchu těmi ulicemi. Třeba kolem sokolovny na břehu Labe. Naproti ní byly ještě louky," vzpomíná Kleinerová.
Sestry se naučily rychle anglicky, a dostávaly do roku 1941 dopisy od rodičů. Pak dopisy přestaly. "Nevěděly jsme, co s nimi je, co se děje v Československu. Soňa měla v roce 1944 osmnáct a začala pracovat jako kreslička ve společnosti, která vyráběla pro armádu. Já jsem studovala," vypráví.
Bála se sestře říci o smrti rodičů. Ta už to dávno věděla
Skončila válka. O tom, co se dělo židovskému obyvatelstvu, se Hana dozvídala pomalu, například když byla v kině na filmu o koncentračním táboře v Bergen-Belsenu.
Pak přišel dopis. "Ani už nevím, kdo ho psal, ale byla to zpráva, že naši rodiče už nežijí. Že zemřeli v Osvětimi. Hodně dní mi trvalo, než jsem to napsala sestře, která už bydlela v jiném městě. A ona mi odepsala, že už to nějakou dobu ví. Jen mi to nechtěla říci. Chránila mě," vzpomíná žena, které v koncentračních táborech zemřelo mnoho dalších příbuzných.
Hana studovala a poté pracovala v Anglii, Soňa se v prosinci 1945 vrátila domů, do Hradce Králové. Byla prý v Anglii nešťastná. Bydlela u známých a pak se s nimi přestěhovala do Prahy.
"Zrazovala jsem ji od návratu. Přišel rok 1948 a vše se změnilo. Když jsem ji chtěla navštívit, nedostala jsem vízum. Viděly jsme se až za téměř deset let. Pak každý další rok. Ale na podzim roku 1957 sestra zemřela," říká Hana Kleinerová, která po letech objevila i archiv rodinných fotografií.
Navždy jí zůstaly zážitky z dětství: prázdniny u příbuzných v Úpici, vrch Zvičina. "Naše hodně zaměstnávalo uzenářství, takže společné výlety byly velmi řídké. To byla škoda. Měli jsme čas na sebe jen v neděli, to jsme chodili na procházky Hradcem. Ale tatínkovi se na procházky moc nechtělo, protože byl po týdnu unavený. Pamatuju si, že byl vždycky rád, když v neděli pršelo," směje se Hana Kleinerová.
