Sice letos v únoru oslavil již osmdesáté narozeniny, ale na krkonošských hřebenových túrách mu leckdy nestačí ani o půl století mladší turisté.
Helmut Hofer na Sněžku naposledy vyšlapal začátkem srpna při Svatovavřinecké pouti a připomněl si tak své první povolání horského nosiče. Šel zadem po čerstvě obnovené stezce nosičů, stejně jako kdysi, jen dřevěnou krosnu s těžkým nákladem už na zádech nevláčel.
Helmut Hofer se živil jako nosič pro Českou boudu na Sněžce od svých 15 do 20 let.
Zamlada však den co den na vrchol vynášel kolem 50 kilogramů zásob a upozorňuje, že jeho předci byli ještě větší siláci.
"Dříve se nosilo 80 až 100 kilo. Třeba sudy piva tenkrát byly těžké, dřevěné, vážily skoro tolik jako samotné pivo, takže dvakrát padesát kilo," říká s dodnes patrným německým přízvukem Helmut Hofer.
Poslední profesionál vynesl klavír, kasu i rekordní rouru
Řemeslo horských nosičů se v jeho rodině, která do Krkonoš přišla před 500 lety z Rakouska, dědilo po mnoho generací. Živil se tak jeho otec, dědeček i pradědeček, který v 19. století vynášel materiál na stavbu České boudy na Sněžce. Otec Helmuta Hofera byl vůbec posledním profesionálním nosičem v Krkonoších. Pracoval až do roku 1961, kdy odešel do důchodu. A dodnes drží rekord.
"Za války vynesl z Obří boudy na Sněžku ocelovou rouru na meteorologickou stanici, která vážila přes 160 kilo," vzpomíná na těžko uvěřitelný výkon pamětník, "nahoru vynesl taky pokladnu vážící 140 kilo a spolu s dalšími nosiči třeba i klavír."
Robert Hofer, otec Helmuta, běžně nosil na Sněžku sudy s pivem vážící 100 kilogramů.
Robert Hofer, otec Helmuta, vynesl na Sněžku ocelovou rouru vážící přes 160 kilogramů.
Krkonošští nosiči nesou na vrchol Sněžky klavír, mezi nimi Robert Helmut.
Nosiči na zádech šlapali i s obyčejnou vodou, protože vodárnu postavili v Obřím dole až v roce 1912. Zásoby si přivazovali provazy k dřevěným krosnám tak, aby těžiště měli vysoko nad hlavou. Obouvali kožené vysoké boty a měli s sebou hůl, kterou si těžkou krosnu občas podepírali. Na 7,5 kilometru dlouhé cestě celkem devětkrát odpočívali, ale ani v pauzách náklad nesundávali.
"Odpočívali jsme vždy na lavičce nebo u kamene, kde jsme si náklad mohli podepřít a odlehčit. Jen výjimečně jsme se zastavili na Růžohorkách, jinak jsme jedli a pili až nahoře," vzpomíná horal na náročné povolání. Poprvé nesl na Sněžku náklad už v šesti letech, kdy mu otec vyrobil malou dřevěnou krosnu. "To víte, když nesl 90 kilo, tak mu pomohlo, když šest kilo zabalil mně, aby mě zaučil," usmívá se.
Helmut HoferNarodil se v únoru 1933, ve Velké Úpě chodil do německé školy a po válce dva roky navštěvoval českou. Před poválečným odsunem sudetských Němců jeho rodinu zachránila práce nosičů pro Českou boudu na Sněžce. V chalupě přímo pod lanovkou na Portášky asi kilometr nad Velkou Úpou žije s manželkou dodnes. Jako nosič se živil v letech 1948 až 1953, po vojně se vyučil elektrikářem a zbytek života pracoval v textilce v Maršově.  |
Jako profesionální nosič začal Hofer pracovat pro Českou boudu na Sněžce v patnácti letech, jakmile skončil povinnou školní docházku. A jestli po tom toužil? "Prostě se řeklo, tak jsem šel, nebylo na výběr," krčí rameny.
Záchrana před odsunem přišla na poslední chvíli
Řemeslo, které nikdo jiný nechtěl dělat, jeho rodinu zachránilo po druhé světové válce před odsunem. Většinu tamních obyvatel tvořili sudetští Němci a podle Hofera smělo po válce zůstat jen asi 12 rodin.
"Už jsme měli zabaleno, auta čekala na naše zavazadla a zbývaly dvě tři hodiny. Před posledním transportem do NDR nás zachránil pan Novák, který kvůli tomu snad jel i do Prahy," popisuje jak zakročil jejich zaměstnavatel.
Po válce zůstali s otcem jedinými nosiči, které Česká bouda zaměstnávala. "Dostávali jsme normálně měsíční plat, to už nebylo nic moc, ale před válkou byli nosiči placení od kila a přišli si tak na slušný plat," říká.
Každý večer sešli pro náklad do Úpy a ráno s ním vyráželi na Sněžku. Museli se navíc starat o hospodářství, doma měli několik krav, takže ještě před rozedněním prodávali mléko, večer sekali a sušili seno. Práce ubylo až když začala v 50. letech jezdit lanovka, ale i tak nosili náklady dál.
"Třeba v zimě na Sněžku lanovka vůbec nejezdila a když bylo horší počasí, stejně jsme museli nosit pěšky," vysvětluje Hofer a líčí, jak mnohdy lezli v hlubokém sněhu na vrchol po čtyřech, nebo se kvůli větru dokonce museli plazit. Cesta jim trvala v létě tři a půl až čtyři hodiny, v zimě zdolávali v závějích převýšení 900 metrů a strmé stoupání klidně i šest hodin.
Jako nosič se Helmut Hofer živil pouze pět let. "V 50. roce jsem prodělal žloutenku a potom mi ta těžká práce už moc nešla," vysvětluje, proč se nakonec vyučil elektrikářem a odešel za prací do textilky v Maršově, kde dělal celý život.
Nemůže se dočkat nové lanovky
Zatímco po válce nosil náklady jen on a jeho otec, ještě za první republiky se v Krkonoších dokázalo uživit čtyři až pět nosičů. Na Sněžce byl prý tenkrát velký provoz.
"Jako kluk si pamatuju, že se nahoru chodilo už na východ slunce, kdy už byly boudy otevřené a fungovaly až do půlnoci. Měli tam 50 lidí jako personál. V zimě začal provoz až od 20. a 30. let, kdy se rozmohlo lyžování," popisuje doby největší slávy České boudy, která zchátrala a v roce 2004 ji strhli.
Nová prosklená poštovna, která vyrostla na jejím místě, se bývalému nosiči příliš nelíbí: "Horská chata by se na takové místo hodila víc."
Většina profesionálních nosičů kdysi bydlela v okolí Velké Úpy, kde stále žijí i Hoferovi. Do chalupy na prudké stráni směrem na Portášky se osmdesátiletý Helmut Hofer dodnes vydává s nákupem z Úpy i několikrát týdně.
Novodobé závody šerpů Hofer vítá, jeho syn si dokonce loni s ostatními nadšenci vyzkoušel, jaké to je vynést na vrchol čtyřicetikilogramový náklad.
A také se nemůže dočkat, až vyzkouší novou lanovku na Sněžku. "Má být hotová do jara, tak jestli se toho dožiju, rád bych se aspoň jednou svezl," směje se poslední krkonošský nosič.
