Pracuje jako instruktorka potápění, fotí podmořský svět a tvrdí, že žije snový život navzdory všemu, co se v Egyptě děje.
Vizitka
|
"Než jsem přijela do Egypta, nikdy mě nenapadlo se potápět. Zkusila jsem to, nevěděla jsem, co mám čekat."
Jaké to bylo, ocitnout se poprvé pod hladinou?
Nádhera, ale strašně jsem se bála. Sundat si masku pod vodou, což je nejzákladnější potápěčský cvik, byl pro mě výkon hodný nadčlověka. Ale ty barvy! Ten jiný nový svět, kde je ticho, nikdo vás neprudí. Neuvěřitelná krása.
Jaké jsou v potápění hranice, které potápěči překonávají?
Každý má rád něco jiného. Někdo pokouší hloubky a láme rekordy. Jiný experimentuje s výstrojí, opravdoví šílenci se vrhnou na jeskynní potápění. Někdo fotí. Já jsem si kromě jeskynního potápění vyzkoušela všechno. Ale mou láskou se stalo podvodní fotografování. Mám pocit, že uplatňuji výtvarný talent, který snad mám. Chtěla bych se ještě potopit na spoustě míst světa, ale to bych musela sehnat sponzora.
Kvůli potápění se každoročně nevrátí z dovolené několik Čechů. Jsme neopatrní?
Češi-potápěči je kapitola sama pro sebe. Už v základním kurzu se učí, že příčinou většiny potápěčských nehod je chyba samotného potápěče. Může se stát cokoli, ale většinou je za neštěstím láska k alkoholu, nezodpovědnost, názor, že limity jsou tu od toho, aby se porušovaly, dehydratace.... A ano, spolu s Poláky a Rusy jsme ti nejméně opatrní. Ale naštěstí jsou Češi dobří potápěči, mají dobrý základ.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Kristinou Vackovou čtěte v pondělním magazínu Ona Dnes.
Když jste ještě žila v Praze, pracovala jste prý až osmnáct hodin denně. To byl důvod, proč jste odjela do Egypta?
Ano. Myslím, že ten nejdůležitější. Milovala jsem svou práci v Česku. Měla jsem peníze, určité společenské postavení, ale neměla jsem vůbec čas. Což byla jen moje vina, neuměla jsem říct ne, a protože mě práce bavila, brala jsem si novou a novou. Dřela jsem jako šílenec a neměla čas žít.
Proč právě Dahab?
Učaroval mi. Byl jiný. Je to vesnice, která má neuvěřitelného genia loci. V létě 2007 jsem sem přijela a zůstala měsíc. Rychle jsem si na to bezčasí zvykla a začala jezdit každý měsíc na týden vždy po uzávěrce. Ale pořád hůř se mi vracelo do Prahy. Tak mě napadlo si dát delší prázdniny. Plánovala jsem tu zůstat na rok. A protože nejsem zahálecí typ, přemýšlela jsem, co dělat, když kamarád přišel s potápěním. Nadchlo mě to tak, že jsem se rozhodla zůstat. Domluvila jsem se s potápěčskou základnou, že mi dá práci a já si dodělám potřebné kurzy.
Takže potápění převálcovalo úspěšnou kariéru v Praze?
Je to něco úplně jiného. Je to jednoduchý život bez auta a termínů. Prostě se jen koupat, budit do sluníčka a žít.
