Osmnáctiletého Josefa Pikouse, kameníka z Jižních Čech, poslali se 102. benešovským pěším plukem na italskou frontu.
Psal se rok 1916 a v západním Slovinsku kousek od italských hranic kolem řeky Soči zuřily těžké boje. Bylo to vůbec nejmasivnější nasazení Čechů a Moravanů v dějinách Velké války.
Po více než devadesáti letech se do stejných míst se svými fotoaparáty vydali i Jan a Šimon Pikousové z Liberce a nejen kvůli svému dědečkovi Josefu Pikousovi.
„Chtěli jsme zbourat mýtus o tom, že Češi jsou jen Švejci a snažili se ze všeho vyzout. Pravdou je, že to byli velmi stateční vojáci a právě v těchto místech drželi celou linii, “ líčí starší z obou bratrů Jan.
Stopa se ztrácí a zase vynořuje
Svědčí o tom i dochované dokumenty a vzpomínky. „Stalo se to například u Jamiana mezi kótou 144, kde byli zakopaní Benešovští, a 208, kde bojovala jičínská domobrana. Mezi nimi byli Maďaři. Když je Italové začali ostřelovat, Maďaři se vzdali a odkryli celé křídlo. Zatímco Benešovští bránili, Jičíňáci obrátili kanóny na Italy. Tím zachránili italský průlom.“
A tak se události bojů proplétají s osudem vojína Pikouse ze 102. pěšího benešovského pluku. Místy se jeho stopa ztrácí a zase vynořuje.
„Sledovat ji úplně do detailu není možné, museli bychom proniknout až do vojenského archivu ve Vídni. Zásadním vodítkem ale byla kniha Jozefa Vričana Po zapadlých stopách českých vojáků. Ten podrobně popisuje i boje v Julských Alpách, přidává mapky a dobové fotky. Kromě toho jsme sháněli vlastní dokumenty a materiály. Třeba válečných pohlednic, které psali vojáci svým rodinám, mám celou sbírku," upřesňuje Jan Pikous.
V roce 1917 skončil Pikous v lazaretu
Svého dědečka viděl jen asi jednou a mladší bratr Šimon se narodil až po jeho smrti. Konec války na bojištích Josef Pikous nezažil. V roce 1917 ho zasáhla střepina do stehna a skončil v lazaretu.
Bojoval však ještě v československomaďarské válce o Slovensko v roce 1919. „Z té doby je i náš jediný snímek dědečka. Tenkrát ještě nebyly československé uniformy, tak nosili vojáci, co bylo. Třeba čapka je polská,“ poznamenává Jan Pikous.
Po válce se Josef Pikous vrátil do jižních Čech a dožil v Hrejkovicích na Písecku.
102. pluk byl fenoménem, vydával i časopis
I když od bojů uplynulo téměř sto let, jejich zůstatky jsou v krajině viditelné dodnes.
„Našli jsme tam střepiny granátů a střel, valy, které dříve bývaly zákopy, kaverny, uměle vybudované jeskyně, které sloužily jako úkryt a ubikace pro mužstvo, zbytky ostnatých drátů a dokonce i úlomky kostí. A také spoustu vojenských hrobů,“ vyjmenovává Šimon Pikous.
Některé zákopy do výše hlavy jsou zrekonstruované a starají se o ně spolky vojenské historie. Na boje upozorňuje i největší vojenský hřbitov nedaleko kóty 144, kde na křížích figuruje přes tři tisíce jmen.
102. benešovský pluk, jehož cestu bratři Pikousové sledovali, byl fenoménem. „Za první republiky dokonce vydávali svůj časopis Stodruhák, jehož některé výtisky se nám povedlo získat,“ doplňuje Jan Pikous.
Boje v Itálii stály desítky tisíc českých životů. Celkově v 1. světové válce zahynulo kolem 140 tisíc vojáků z českých zemí Rakouska-Uherska.
Na místa bojů s sebou Šimon Pikous vzal i své dva syny. „Je to nejlepší učebnice historie. Když místa sami uvidí a procítí jejich atmosféru, uvědomí si, co za hrůzu to muselo být,“ dodává. Oba bratři do severní Itálie a Slovinska vyrazí i příští rok v květnu - přesně po sto letech od vstupu Itálie do války.
