Je sobota krátce před startem extrémního závodu horských nosičů. Mají za úkol, v co možná nejkratší době vynést z Pece pod Sněžkou přes Růžovou horu na Sněžku náklad o hmotnosti: muži třicet a ženy patnáct kilogramů. Přihlášených závodníků je sedmadvacet. Jeden muž se přidal na poslední chvíli, takže na startu je připravených osmadvacet lidí včetně sedmi žen.
„Každý máte spojení na horskou službu. V případě nutnosti neváhejte volat,“ dává nosičům poslední instrukce pořadatel akce a majitel Poštovny na Sněžce Milan Blaha. Povoleny jsou sněžnice, skialpy, mačky.
I když náhlými zvraty počasí jsou Krkonoše zvláště v zimním období pověstné, závodníci mají na nohou většinou lehké boty. Podmínky jsou totiž téměř ideální a předpověď na sobotu více než příznivá. V Peci pod Sněžkou je jasno, dva stupně nad nulou a na Sněžce také, avšak asi pět pod nulou a k tomu mírný vítr. V noci napadlo na hřebenech na tvrdý často zledovatělý podklad asi pět centimetrů prašanu.
„Myslím, že Krakonoš nám přeje. Minimálně měsíc tady tak krásné počasí nebylo. Včera jsme tu měli zataženo, mlhu a trochu sněžilo. Podle předpovědi se to zítra má opět pokazit,“ doplňuje Blaha.
Jedním z nosičů je i favorit závodu pětatřicetiletý Miroslav Duch z Havlovic na Trutnovsku. Petky o objemu 1,5 litru má pečlivě srovnané a uvázané na dřevěné krosně. „Dříve jsem měl jednoduchou hliníkovou konstrukci. Loni se mi zlomila, a tak jsem uřízl žebřík, nějaké díly z minulé krosny jsem použil a vyrobil si novou, “ říká Miroslav Duch, který patří k nejzkušenějším závodníkům.
„Třicetikilový náklad nosím už asi deset let na Černou horu. S kamarády tam máme takový srandazávod. Když jsem se doslechl o závodu na Sněžku, tak jsem neváhal ani minutu. Vzhledem k tomu, že mám tyto hory velmi rád, tak je to pro mě srdcová záležitost. Pokaždé se sem velmi těším, hlavně na kamarády,“ svěřuje se horal, který loni všechny soupeře porazil.
Zvládl trasu z Pece na Sněžku za jednu hodinu a sedm minut, tedy za dobu, která běžnému turistovi s výletním batohem nestačí ani na cestu ze Sněžky dolů. Trasu zná doslova jako své boty.
„Často tady běhám, terén znám. A kritický úsek? Tak to si tělo řekne samo, nějak zvlášť to neřeším. Před Růžohorkama je trochu prudší místo a pak na Sněžce může foukat, s tím se však musí počítat. Na nějaké taktizovaní není příliš prostoru. Prostě se jde, a kdo to vydrží, tak to vydrží. Když budu první, bude to samozřejmě příjemné, ale není to pro mě to hlavní. Budu rád, i když mě někdo porazí. Zatím jsem vítězství vždycky obhájil,“ usmívá se Miroslav Duch a bere do ruky těžkou krosnu s nákladem, aby si jí posadil na záda.
Přesně v jedenáct hodin dopoledne od dolní stanice lanovky na Sněžku v Peci pod Sněžkou vybíhá skupina osmadvaceti závodníků. Na zádech nesou většinou balenou vodu.
„Závod je dlouhý 5,6 kilometru, závodníci překonají převýšení 827 metrů, cíl je před Poštovnou na Sněžce. Je potřeba si uvědomit, že předepsaná zátěž není vše, co nesou. Ve skutečnosti je to společně s krosnou, náhradním oblečením a tekutinami na pití o několik kilogramů více. Muži tak fakticky nesou celkem kolem sedmatřiceti a ženy asi dvaadvaceti kilogramů,“ vysvětluje Daniela Blahová z organizačního týmu.
Staří krkonošští nosiči by se divili
Krkonoští nosiči na letitých zažloutlých fotografiích mají nejčastěji vlněné kabáty nebo jen plátěné košile, volné kalhoty, sešlapané boty a hlavně jednoduché dřevěné krosny s nákladem, který je třeba i o metr převyšuje. O vybavení, ale i váze nákladu dnešních „šerpů“ si mohli nechat zdát.
Podle svědectví některých starých nosičů začínali v mládí s náklady okolo třiceti kilogramů, tedy se stejnou váhou, jakou měli o víkendu na zádech mužští závodníci Sherpa Cupu. Staří nosiči na vrcholu svých sil nosili na zádech často i přes půl metráku. Po dlouhá staletí bylo řemeslo nosičů v Krkonoších velmi ceněné a hlavně nepostradatelné. Svědčí o tom i ta skutečnost, že po válce, když nastal odsun německy hovořících starousedlíků Krkonoš, se některým rodům nosičů vyhnání z domovů vyhnulo.
Práce nosiče měla svá pro a proti. Na jednu stranu to bylo volné povolání, na druhou to byla tvrdá a někdy i nebezpečná práce, která se musela splnit za každého počasí, a to i v zimě. Největším nepřítelem nosičů byl silný vítr, který na hřebenech hor a zvláště pak na Sněžce dosahuje síly orkánu. Nosiči v Krkonoších pracovali většinou na smlouvu s majiteli horských bud. Toto povolání se dědilo z otce na syna. Většina profesionálních nosičů kdysi bydlela v chalupách roztroušených po příkrých stráních v okolí Velké Úpy.
Nejdrsnější, avšak nejlépe placenou vynáškou byla trasa na Sněžku. Bylo jich několik, třeba z Velké Úpy přes Růžohorky nebo z Pece pod Sněžkou Obřím dolem kolem bývalé kovárny. Na nejvyšší horu Krkonoš nosiči tahali na zádech nejen potraviny, stavební materiál, ale i třeba sudy s pivem. Na Sněžku nosiči dopravili i 140kilový trezor nebo třeba piáno.
Práce začala nosičům, kteří zásobovali Sněžku, ubývat od konce 30. let minulého století. Z polské strany postavili cestu a v létě větší náklady, jako třeba uhlí, tahaly koně. Další předěl nastal v 50. letech, kdy začala jezdit lanovka, ale i tak nosili náklady dál, a to zejména v zimě, když často nejezdila.
Vůbec posledním profesionálním nosičem ve východních Krkonoších byl Robert Hofer, který pracoval až do roku 1961, kdy odešel do důchodu. Dodnes drží rekord. Za války v roce 1944 vynesl z Obří boudy na Sněžku ocelovou rouru na meteorologickou stanici, která vážila přes 160 kilogramů!
Rekord vynášky na Sněžku nepadl
Krkonoše vystupují z inverze jako ostrov, v dálce jsou rozpoznatelné Jeseníky. Kdo nemá sluneční brýle, musí pořádně mhouřit oči, aby viděl prvního závodníka, který se po příkrém úbočí Sněžky škrábe na její vrchol. Turisté zastavují a společně s přáteli a rodinami závodníků povzbuzují.
„První je v cíli Mirek Duch, aktuální čas: jedna hodina, osm minut a třicet vteřin z Pece pod Sněžkou!“ říká nadšeně do megafonu v cíli závodu na vrcholu Sněžky Dalibor Blaha.
Následuje poplácávání po zádech, slova uznání a Miroslav Duch, který si pohoršil o jednu minutu oproti loňskému roku, už sundává krosnu ze zad, aby ji opřel o zeď Poštovny.
„Pomalinku jsem šel, pomalinku zrychloval a pak už odpočíval. Odpoledne mě ještě čekají závody na skialpech Český pohár, tak jsem to tak nehonil. Určitě bych to chtěl dát pod hodinu, doufám, že to příště vyjde,“ říká udýchaně vítěz letošního i loňského zimního ročníků a několika letních závodů nosičů na Sněžku.
Ze sedmi žen si nejlépe v sobotu vedla s časem jedna hodina 19 minut Iva Dolečková z Poličky u Svitav, která byla v celkovém pořadí čtvrtá.
Závod nosičů na Sněžku vznikl po zastavení a demontáži staré lanovky, kdy majitelé vrcholové české poštovny museli dva roky veškeré zboží vynášet. První tři ročníky se však konaly v létě a teprve loni Sherpa Cup přitáhl nosiče i v zimě.
„Nápad uspořádat závod nosičů se zrodil v době rekonstrukce lanovky. Nějak jsme museli Poštovnu zásobovat. V tu chvíli jsme se rozhodli rekrutovat brigádníky, kteří by na Sněžku vynášeli potřebné věci, tak jako bylo zvykem po staletí před tím než byla lanovka postavena. První vynášky se účastnilo patnáct lidí. I od nich vzešel podnět udělat z toho závod. Vzniklo to tedy z nutnosti,“ dodává Daniela Blahová.
