Je sobota pravé poledne a v Peci pod Sněžkou právě startuje Bouldercup - otevřená horolezecká soutěž na umělé stěně. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se nekonala v hudebním klubu Klondike.
Ještě před několika hodinami zde doznívala páteční party, parket ale zeje prázdnotou. Namísto tanečníků a dýdžejů prostor zaplnili horolezci. Třicítka soutěžících se koncentruje v místnosti před šest metrů vysokou stěnou s desítkami chytů.
Dřevěná stěna připomíná barevnou mozaiku. „Kameny“ jsou označené žlutými, modrými nebo černými štítky, které ukazují cestu nahoru. Aktéři musejí v kvalifikaci zdolat osm barevně odlišených „boulderů“ - cest různých obtížností. Ve vzduchu se mísí všudypřítomné magnézium, kterým si lezci co chvíli potírají ruce.
„Drž to! Pojeď! Hrň to jako bagr!“ povzbuzují se horolezci navzájem. Ti, kteří nelezou nahoru, stojí před dopadovou žíněnkou nebo opodál posedávají v křeslech a na gauči. A všichni fandí.
„Člověka to vyšponuje až k extrému. Kdybyste lezl sám, tak se tak nevyhecujete. Lezení je sport, kde se konkurence a zášť neprojevuje tak jako v jiných sportech. Jsme parta lidí, potkáváme se ve skalách a na různých akcích, proto je to takové domácí,“ říká bývalá česká reprezentantka v horolezeckých disciplínách Jitka Mázlová z Vrchlabí, která do Pece dorazila s celou rodinou. Její jedenáctiletý syn Ondřej patří k největším talentům tohoto sportu u nás.
„V hudebním klubu jsem ještě nezávodila, je to příjemné, komorní prostředí,“ pochvaluje si zkušená lezkyně. Nejlepším stačí na zdolání barevně vyznačené trasy i jediný pokus, méně zkušení se na stěnu vracejí opakovaně a hledají správnou taktiku i styl.
Konkurenti dokáží poradit
Kartáčkem na zuby čistí kameny od nánosů magnézia, aby to příliš neklouzalo. Absolvují i několik desítek výstupů. Žádný limit neexistuje. Přestože opakovaně padají na žíněnku, nevzdávají se.
„Ani si nepamatuju, kolikrát jsem lezla nahoru. Čím víc pokusů, tím roste únava, což je logické. Je to hodně náročné,“ poznamenává čtrnáctiletá Anna Špreňarová.
V pauzách mezi jednotlivými pokusy se radí se zkušenějšími kolegy. I v tom se lezení na umělé stěně liší od ostatních sportů. „Je to na závodech normální. Většinu lidí tady vidím poprvé, ale stejně mi poradí, přestože to jsou konkurenti,“ dodává nejmladší ženská účastnice.
Závodníci mají na stole připravené banány a balené vody, někteří se posilňují na baru točeným pivem. Do finále postupují borci s nejnižším počtem pokusů. Rozhodčí tu nejsou, do tabulky nalepené na okně si výsledky zapisují závodníci sami.
Po více než dvou hodinách kvalifikační maraton končí. Pořadatelé berou do rukou aku vrtačku a klíče. Ze stěny sundávají všechny chyty a instalují čtyři cesty, na kterých si to rozdají ti nejlepší. Jakmile dokončí poslední pokusy, klub se vrací do zaběhlých kolejí. Vše se připravuje na večerní koncert kapely Circus Problem.
Bouldercup se koná třetím rokem, minulé dva ročníky se odehrály na Základní škole Komenského v Trutnově. Letos se pořadatelé rozhodli pro netradiční prostředí.
„Chtěli jsme změnu. Trutnovskou stěnu závodníci znali z předchozích ročníků. Stěna v Klondiku je postavená, aby splňovala zábavní účel klubu. Nemá parametry pro pořádání velkých závodů, ale když se to dobře postaví, tak se na ní dá dobře lézt,“ říká hlavní organizátor závodu Jakub Rak.
Horolezecká stěna v Klondiku funguje od roku 2013. V zimě si sem chodí zalézt lyžaři, v létě tu absolvují fyzickou přípravu sportovní oddíly. Kromě menších závodů, uspořádaných při slavnostním otevření stěny, se v klubu podobně velká akce konala poprvé. A podle všeho ne naposledy. „Mělo to dobrý ohlas, určitě v tom budeme pokračovat,“ ujišťuje provozovatel Klondiku Josef Jirman.
