Nevinný vtip na adresu fanatického režimu poslal jeho otce do uranových dolů, matku do tábora nucených prací a jeho samotného na několik let do komunistického žaláře a zároveň mu přidělil cejch nepřítele státu. Dnes by Ladislavu Karešovi ze Špindlerova Mlýna tipoval pětaosmdesát málokdo, přestože zažil válečné i komunistické hrůzy.
„Víte, co mě drželo při životě, když jsem byl zavřený? Že to praskne. Byli tam se mnou i duchovní. Ty držela víra v Boha, mě zase, že sem vpadnou Američané a s komunisty zatočíme,“ říká Ladislav Kareš.
Když mluví o svém životě, několikrát se mu slzy nahrnou do očí. Hlavně když vzpomíná na konec druhé světové války, který zažil v malé obci na Jičínsku, kde strávil dětství.
I po 70 letech jsou jeho vzpomínky příliš živé. Na jaře roku 1945 mu bylo čtrnáct let. Přes obec od počátku roku projížděli nejprve němečtí civilisté, kteří utíkali na Západ před frontou, pak ustupující němečtí vojáci a nakonec Rudá armáda. Mezitím ještě atmosféru v obci a okolí ovlivňovali partyzáni, většinou z transportů uprchlí sovětští vojáci, kteří prošli peklem druhé světové války.
„V každém národě se najdou hyeny“
„Poprvé jsem viděl mrtvoly, hodně mrtvol. Byly to hrozné obrazy,“ říká Kareš a vzpomíná i na to, jak lidé z vesnice mrtvé Němce okrádali: „V každém národě se najdou lidské hyeny. Vím, že sviňárny a ukrutnosti dělali i nacisté, ale nikdy jsem netušil, že jsou toho schopni i lidé, se kterými jsem se běžně bavil.“
Po válce jeho otec pracoval jako řidič ČSAD v Trutnově a s ním se do Podkrkonoší přestěhovala i celá rodina. Ladislav v roce 1945 nastoupil do prvního ročníku obchodní školy v Trutnově. O prázdninách roku 1946 měl s ostatními žáky školy za úkol se téměř tři neděle starat o opuštěná hospodářství vysídlené horské vesnice Sklenářovice, německy Glasendorf.
„Přišli jsme tam krátce po odsunu. Měli snad jen dvě hodiny na to, aby se zabalili, skoro všechno tam nechali. Starali jsme se o dobytek po Němcích. Vesnice byla jinak úplně opuštěná,“ upozorňuje Kareš.
Ve Sklenářovicích, starobylé horské obci asi 2,5 kilometru severně od Mladých Buků, žilo na konci války asi ve 40 domech přes 200 převážně německy hovořících obyvatel. Po odsunu zůstaly domky v odlehlé vesnici dlouho opuštěné, noví osadníci se tam nehrnuli.
Ladislav Kareš byl výjimkou. Místo si natolik zamiloval, že po absolvování školy v roce 1947 nastoupil do České státní spořitelny a záložny v Hostinném, požádal si o úvěr a za 1 200 korun koupil jednu z chalup, aby měl s kamarády kam jezdit. Byla to chalupa číslo popisné 16 a on se nakrátko stal jediným oficiálním obyvatelem Sklenářovic.
„Sklenářovice, to byla divočina, kde nebyla elektřina a žili jsme tam jako zálesáci,“ vzpomíná Kareš. Vesnice byla na počátku 50. let už tak vybydlená, že nejpozději v roce 1953 vojenští ženisté většinu domů srovnali se zemí.
Latrína Vítězného února
Psal se rok 1951, když se rozhodl s kamarády v chalupě postavit novou latrínu. „Na šestnáctku nás jezdilo tolik, že jsme museli postavit patrové postele, abychom se tam všichni vešli,“ říká Kareš, který byl v té době známý pod přezdívkou Karhan.
Výstavbu nové latríny pojali jako jednu velkou recesistickou akci, což se mu stalo osudným. Nechyběl ani základní kámen a její slavnostní otevření včetně přestřižení pásky.
„Byl jsem jediným obyvatelem Sklenářovic, takže jako předseda a starosta jsem přestřihl slavnostní pásku a zahájil provoz nové latríny. V té době bylo zvykem pojmenovávat nové stavby Závody Vítězného února a podobně, a tak jsem i nový záchod nazval Latrína Vítězného února. A tím vznikla zkáza celého mého života. Jeden z mých kamarádů mě prásknul. Kdo to byl, to jsem se dozvěděl až docela nedávno. V životě bych neřekl, že to byl on,“ vzpomíná trpce Kareš, jenž byl na podzim roku 1951 - v pouhých dvaceti letech - zařazen jako pétépák do tábora nucených prací.
Ladislav Kareš u pétépáků.
Pomocné technické prapory, zkráceně PTP, byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950 až 1954 fungovaly pro převýchovu politicky nespolehlivých. Měl štěstí v neštěstí, když jej místo do dolů poslali na stavbu. Jenže odtud odeslal svému kamarádovi dopis, ve kterém stálo, že nenarukoval na normální vojnu, ale je v táboře nucených prací. A to byl další průšvih.
Psaní se dostalo do rukou státní bezpečnosti, následovala domovní prohlídka, při které u něj našli patrony. Na krku tak kromě obvinění ze zločinu prozrazení vojenského tajemství měl i nedovolené ozbrojování, sdružování proti republice a zesměšňování vítězství dělnické třídy.
„Zatkli mě v Hostinném, když jsem měl za dobré chování opušťák. Udělali ze mne protistátního zločince a recidivistu,“ vzpomíná Kareš, jenž má vše důkladně zdokumentované.
Vrchlabský soud ho poslal na šest měsíců do vězení za Latrínu Vítězného února, tedy za sdružování proti republice a za nedovolené ozbrojování. Na rozsudek za dopis z PTP ještě čekal, a to byl větší kalibr. Za prozrazení vojenského tajemství mu hrozilo až dvacet let natvrdo.
Odbojáři chtěli eskortu přepadnout
Jeho otec se obával, že už syna živého neuvidí, a proto vstoupil do protistátní odbojové skupiny operující na Vrchlabsku. Naplánovali bez synova vědomí, že až ho bude eskorta převážet z Vrchlabí k vojenskému soudu do Mladé Boleslavi, přepadnou ji, osvobodí ho a dostanou přes hranice na Západ. Skupina však nakonec na eskortu kvůli prozrazení nezaútočila a v roce 1952 státní bezpečnost všechny pozatýkala.
„Otec dostal za účast v protistátní skupině 21 let a 12 let dřel v jáchymovských a příbramských uranových dolech. Říkal mi, že i Rusové byli lepší než Češi. Rusové měli zájem, aby dostávali větší příděly, ale čeští bachaři příděly rozkrádali. Maminka dostala za neoznámení protistátní činnosti tři roky nucených prací,“ říká Kareš, který nakonec za prozrazení vojenského tajemství dostal trest dalších šesti měsíců vězení ve vojenské kárné rotě.
To však byla idyla proti tomu, co ho ještě čekalo. Po půl roce se vrátil k PTP, ale když byli jeho kamarádi ze Sokola v roce 1953 zatčeni kvůli tomu, že jeho výbušninami zaútočili na sekretariát komunistické strany v Hostinném, uvěznili ho v Hradci Králové ve věznici StB, kde trpěl asi nejvíc, musel například osmačtyřicet hodin bez přestávky chodit po temné samotce.
Ladislav Kareš ukazuje uznání za třetí odboj pro své rodiče, které obdržel nedávno od ministra obrany.
„Občas mě kontrolovali otvorem ve dveřích. Chodili v návlekách, abych nevěděl, kdy mě budou kontrolovat. Když už člověk nemohl, pomohli mu tak, že na něho hodili mokré prostěradlo a zmlátili. Když jsem slyšel, jak ve vedlejší cele někoho bijí, hned jsem začal chodit jako jelen. Odešel jsem o šestnáct kilogramů lehčí,“ vzpomíná Kareš.
Opět slyšel rozsudek, tentokrát na více než rok. Z Hradce ho převezli do obávané vojenské věznice u Lorety v Praze, kde kvůli amnestii strávil 12 měsíců.
Poté byl převezen ještě k PTP na Slovensko, protože musel nasluhovat. Do Hostinného se vrátil až roku 1954. Měl cejch nepřítele státu a na práci ve spořitelně mohl zapomenout. Vystřídal řadu dělnických profesí, až nakonec před čtyřiašedesáti lety dostal místo skladníka ve Špindlerově Mlýně, kde se usadil a stal se řidičem sanitky.
Později byl v plném rozsahu rehabilitován a před dvěma lety obdržel od ministra obrany za své rodiče pamětní odznak pro pozůstalého po účastníkovi odboje a odporu proti komunismu.
