Divadelní publikum znávalo Helenu Korejtkovou ještě jako Plecháčkovou. V Klicperově divadle si vydobyla uznání jako Lamia v Cabanově Sexmisi, v titulní úloze Mrštíkovy Paní Urbanové či v Brožkově a Erbenově Kytici. Stálé angažmá je už však pro ni uzavřenou kapitolou.
„Musím říct, že Klicperovo divadlo bylo mé vysněné divadlo ve východních Čechách. Když se tedy naskytla v roce 2005 možnost přijmout angažmá v Klicperově divadle a vrátit se z Brna zpátky k rodině, neváhala jsem, i když jsem v té době měla velmi dobře rozjetou kariéru v Městském divadle a hodně jsem už v té době v Brně dabovala v brněnských studiích,“ říká půvabná rodačka ze Slatiňan.
„Toho všeho jsem se vzdala, protože mě to táhlo zpátky domů. Zažila jsem v Klicperáku krásné období života, zvlášť když jsme bydlely na ubytovně jako mladé herečky s Isabelou Smečkovou Bencovou a Kristýnkou Kociánovou a její kočkou. Byly to bujaré roky, kdy jsme žily jenom divadlem, rolemi a premiérami. Moc za tu dobu děkuji. Navíc jsem zde potkala řadu skvělých kolegů, na které budu dlouho vzpomínat,“ poznamenává herečka.
Hostovala také v sousedním pardubickém divadle ve hře Jistě, pane ministře. Diváci ji mohli vidět i v televizním seriálu Ladislava Špačka Etiketa.
Na které role nejraději vzpomínáte?
Asi nejraději na Klub autistů se skvělou režisérkou Natálií Deákovou, napsal to Petr Kolečko. Nebo na Sexmisi, úžasnou inscenaci a pro mě skvělou roli Lamie. Režijně i herecky tuto inscenaci vedl skvělý Šimon Caban. A v neposlední řadě na Paní Urbanovou, hru Viléma Mrštíka, syrovou inscenaci, která líčí tragické vyústění nešťastného manželství a milostného trojúhelníku, kterou režíroval Martin Františák.
Odchod přišel náhle?
Už delší dobu jsem cítila, že mi něco v divadle chybí. Jednak to byli kolegové, kteří odešli, a také proměna atmosféry. Ale to je po dvou mateřských, kdy jsem v divadle prakticky čtyři roky nebyla, docela pochopitelné. Zčásti to bylo možná také proto, že jsem v Klicperově divadle v poslední době pro sebe necítila posun, jen stagnaci a rutinu, a to mě ubíjelo. A jen nečinně čekat, jestli přijde nějaká zajímavá role, nebo ne, tak na to jsem přestala mít trpělivost.
To bylo odvážné...
Vlastně to bude asi také tím, že po dětech se mi diametrálně změnil pohled na svět. Už pro mě divadlo přestalo být prioritou. S dětmi jsem získala nadhled a uvědomila si, co je pro mě v životě opravdu důležité a kam se chci dál ubírat. Divadlo miluji stále, ale ten úvazek herečky v angažmá, která vlastně není svobodná, nemá čas na děti, na natáčení nebo dabing, protože zkouší nebo hraje. Ta nesvoboda, mě začala svazovat.
A navíc ještě učíte flamenco?
To je mojí další velkou vášní, věnuji se mu už patnáct let. V roce 2006 jsem si otevřela svoji taneční školu La Pasión v Hradci Králové a od té doby škola nepřetržitě funguje. Mými kurzy prošlo na 500 studentek, vyhrály jsme řadu soutěží a já v tom chtěla pokračovat intenzivněji. A provoz v divadle mi to v té míře, v jaké bych chtěla, samozřejmě nemůže umožnit.
Navíc se chci více věnovat i natáčení a dabingu. Tyto obory jsou úplně jiná disciplína, která mě zajímá a chci ji rozvíjet. V jisté fázi se zkrátka musíte rozhodnout, čeho se vzdát. A já se rozhodla, že odejdu z divadla, a svého rozhodnutí nelituji. Vlastně se mi velmi ulevilo. Hned, jak jsem dala výpověď, otevřely se mi nové možnosti. Přišlo natáčení, reklamy, natáčení hlasových reklam pro TV. Ne nadarmo se říká, když zabouchneš jedny dveře, druhé se ti otevřou.
Přesto, co nebo kdo vám bude nejvíc chybět?
Už teď mi chybí parta lidí, se kterou tvoříte inscenaci, prožíváte s kolegy všechny strasti a slasti zkoušení, generálkový týden, kdy dostanete kostým a stáváte se někým jiným. A nakonec zázrak premiéry. Budou mi chybět kolegové herci, se kterými jsem toho tolik prožila. Konkrétně bych moc ráda vzdala hold a poděkovala Lence Loubalové – za její lidskost, vtip a neutuchající elán žít. Martině Eliášové za její vnitřní čistotu a krásu. Honzíkovi Sklenářovi a Mírovi Zavičárovi za to, že jsou, mám je tak hluboko v srdci, jako by byli moje rodina. Isabelce Smečkové Bencové za její přátelství, podporu a pomoc, kdykoli jsem potřebovala. Filipovi Richtermocovi za mužnost, chrabrost a bezprostřednost. Natálce Holíkové za její neutuchající zápal pro herectví a představivost. Jirkovi Zapletalovi za jeho křehkost a genialitu. Zorce Valchařové za její blízkost a optimismus, Jakubovi Tvrdíkovi za jeho nepochopitelný smysl pro humor….
A takhle bych mohla pokračovat dál a dál, protože každý z mých kolegů je jedinečný a každý mě na mé cestě něčím obohatil. Já věřím, že se k divadlu ještě někdy vrátím. Nevím kdy, nechám tomu volný průběh, a když přijde nějaká pěkná nabídka na hostování, ráda si zase na prknech něco střihnu.
Takže teď se nejvíc věnujete flamencu?
V práci je pro mě teď nejdůležitější moje taneční škola, která se v těchto chvílích rozrůstá za hranice Hradce Králové do dalších měst, Pardubic a Chrudimi. Bohužel vzhledem k současným událostem a koronavirové pandemii mám všechny kurzy zavřené. Ale zase mi tato překážka přinesla možnost se transformovat dál a učit flamenco online. Spustila jsem kurzy online na svých webových stránkách. Připravila jsem tři kurzy flamenca pro úplné začátečníky. Všechny podrobnosti jsou na www.flamenko.cz.
Kam chcete výuku posunout?
Přála bych si, aby moje taneční škola flamenca byla největší ve východních Čechách, aby dělala radost mnoha ženám, které chtějí v sobě probudit smyslnost, vášeň, podpořit svoji osobnost a také se něčemu novému naučit. Jako herečka v tanci dokážu předávat emoce a to učím i „své ženy“. Když vidím, jak se v nich probouzí jejich podstata ženství a osobitost skrze flamenco, jsem absolutně šťastná. Vím, že moje ambice jsou velké, ale nedávám si malé cíle. Rozjet takový podnik bude stát mnoho úsilí, ale jsem na to připravená.
Přišly vám nabídky na film nebo z televize?
Samozřejmě. Jak se mi uvolnily ruce, mám čas točit, tak přicházejí nabídky na natáčení. Díky tomu, že jsem odešla z divadla, jsem mohla natočit dvě reklamy a menší role v seriálech Modrý kód a Specialisté. Také jsem byla vybrána v castingu přes internet a natočila jednu menší roli v zahraničním filmu v angličtině. To je pro mne velká výzva, hrát v zahraničních seriálech a filmech. Řada světových a evropských produkcí točí u nás a potřebují menší role obsadit českými herci, ale bez plynulé angličtiny se v tomto oboru neobejdete. Tak k tomu všemu teď ještě pilně šprtám jazyky.
Víte, já věřím a mám to vyzkoušené, že když na něco zaměříte svou pozornost, tak se vám to podaří. To je moje motto. Těším se na svobodu, trochu se bojím a trochu mi bude smutno, ale určitě nelituji svého rozhodnutí odejít z angažmá. Klicperáku přeji jen to nejlepší!
