Již dvaadvacet let vyplouvají Jaroslav Kostkan a Zdeněk Balský každé jaro na Labe se svými plavidly. Zakladatelé a provozovatelé Hradecké paroplavební společnosti touto dobou představovali novinky v podobě dalších lodí zařazovaných postupně do jejich flotily nebo rozšiřování služeb v přístavu na Smetanově nábřeží.
Letos je vše jinak. Po loňské sezoně ovlivněné koronavirem přišly obavy o začátek té letošní. Ještě nedávno totiž tahoun společnosti Jaroslav Kostkan ležel v hradecké nemocnici. Už týdny je s bolavými zády doma, pracovat však nemůže. Natož chystat lodě.
„Ráno mě manželka odveze na injekci a pak ležím, ani se nehnu. V dílnách u lodí jsem zatím nebyl a ani nemám chuť tam jít. V jiných letech jsme tam už touto dobou dávno pracovali, dělali jsme i přes zimu. Zamlada jsem prodělal dvě operace ploténky, ale celá léta jsem potom bez problémů fungoval. No a nedávno to přišlo znovu. Byl pátek, nastartoval jsem auto, že pojedu z práce domů. A už jsem do něj nenasedl,“ vypráví Kostkan.
„Teď se neví, co bude, protože beze mě paroplavba nevypluje. Čeká nás spousta práce, a já vůbec nevím, jestli se budu moct zapojit. V našem mančaftu už jsou jen staří chlapi. Když skládáme nebo instalujeme parní kotle a stroje, je to na záda náročné. Kdybych je neměl v pořádku, nedovedu si představit, kdo by to dělal,“ vypráví Kostkan.
Vzápětí však obrací a ubezpečuje, že optimismus tak úplně neztrácí: „Nerad bych v této době ještě i já šířil nějakou špatnou náladu. Na konci tunelu sice nevidím příliš světla, ale za měsíc mi může být lépe, srovná se to, začneme mít zase nové plány a všechno bude jiné. Než jsem skončil v nemocnici, plán byl takový, že postupně opravíme všechny lodě. Víme přesně, co je na nich potřeba udělat.“
První loď plánují spustit na vodu v červnu
Zřejmě stejně jako loni vynechají květen, sezonu načnou až od června. Spustí první loď a další budou přidávat.
„Samozřejmě je možné, že kvůli vládním nařízením vůbec nevyplujeme, ale chceme být připraveni. Třeba budu kolegům ze břehu radit, jak na to. Pokud to půjde, vyplujeme alespoň s něčím. Plány jsou, třeba postavit nového Piráta (pirátská plachetnice - pozn. red.), ale nějak na to v tuto chvíli není síla,“ říká.
O potřebě získat nové posily do týmu hovořili Kostkan a Balský v minulosti již několikrát, nyní je to o poznání naléhavější.
„Asi bychom už opravdu potřebovali nástupce. Rozjet do sezony všech pět lodí není sranda. Ale je to těžké. Mladí dnes nechtějí a staří už nemůžou. Panu Balskému je osmdesát a mně je šedesát, na nějaké velké výkony už to není. Jde o to, kdo bude s loděmi jezdit, ale také kdo je bude připravovat, k čemuž je potřeba řemeslná zručnost, hlavně truhlařina a kovařina. Teď je to tak, že když je nebudu moci připravit já, tak nevyplují. Pokud lodě vyplují, kapitány máme, i když to jsou starší chlapi, kteří to mají jako koníček k důchodu,“ říká zkušený strojař a říční i mořský kapitán.
Zájemci o spolupráci s Hradeckou paroplavební společností by měli mít osvědčení vůdce malého plavidla, což je podle Kostkana základ:
„Musí také projít naším školením, které se týká kotlů a obsluhy lodí. Následuje zaučení, a teprve když vidíme, že je všechno v pořádku, pustíme ho řídit loď samotného. Praxe je důležitá. Někomu to jde rychle a někdo se to s lodí nenaučí nikdy. Každá loď je také jiná na obsluhu. Měli jsme tu kluka, který už v osmnácti vozil lidi. Toho jsme si vychovali, byl moc šikovný, ale odstěhoval se. Třeba se objeví někdo další.“
Parník Hradec byl první
Jaroslav Kostkan a Zdeněk Balský založili paroplavební společnost v roce 1998. O rok později obnovili po třiceti letech půjčovnu pramiček na labském nábřeží a zároveň spustili na vodu první větší loď, parník Hradec.
„Vyrobit takovýto stroj je těžké, ale ještě náročnější je udržet ho v provozu. Je to staré řemeslo, které dnes umí málokdo,“ představuje parníček Hradec Zdeněk Balský a zároveň popisuje fungování parního stroje, který lze označit za jeho celoživotní vášeň:
„Jeho princip je jednoduchý, není to nic záhadného pod kapotou. I děti ho pochopí, když vidí stroj v práci. Podobné stroje jsem viděl převážet pasažéry ve Vancouveru, ale takto se na amerických řekách jezdilo už v 18. století.“
Je příznačné, že právě v kanadském Vancouveru se Zdeněk Balský v roce 1986 zúčastnil světové výstavy s parním vozem Dedion-Bouton, předchůdcem automobilu, který postavil podle pouhé fotografie. Za více než dvaadvacet let přibyly další lodě a k tomu se přidávala řada plánů. Některé vzaly zasvé, další jsou otázkou budoucnosti.
Myšlenka plavby do Smiřic dosud žije
„Politici rádi mluvili o tom, jak se bude jezdit do Pardubic. My jsme chtěli už dávno jezdit až do Smiřic, udělat zdviž pro lodě v Předměřicích. To je myšlenka, která stále žije, vznikla tak loď Smiřice, která by mohla jezdit až k Josefovu. Ale v tuhle chvíli se spíš budeme snažit působit přímo v Hradci, kde o nás mají lidé zájem. Na vymýšlení něčeho nového není moc prostor. Ale třeba ještě zkusíme něco moderního jako v Praze, kde mají elektrické lodě. Možnosti stále jsou, ale zatím chceme udržet to, co máme,“ říká Kostkan.
I hradeckou paroplavbu loni zasáhl vliv opatření proti koronaviru. Kapitána těší alespoň to, že stihl plavbu plachetnicí po Jadranu.
„Byla to zvláštní sezona. Začali jsme o měsíc později až v červnu a vzápětí začalo pršet. Červenec a srpen byly standardní, to se jezdilo, a pak začalo opět pršet. Samozřejmě s námi nejezdily školy a školky. Uvidíme, jak to bude letos. Loni jsem stihl i Jadran. Chytil jsem to krásně, byla půlka června, kdy tam nikdo nebyl. Chorvatsko bylo bez turistů, až na pár Poláků a Čechů, moře bylo úplně prázdné. Alespoň něco vyšlo,“ konstatuje Jaroslav Kostkan.
