Jste spoluautorem výstavy v kolínském muzeu Zapomenutá vůně střelného prachu. Jak voní střelný prach?
Jako sirovodík, zkažené vejce. Jak se říká: H2S, smrdí jako pes. Je to hnus, který nám prostě voní. Zapomenutá vůně střelného prachu pro mě zároveň znamená živobytí.
Jak byste charakterizoval své řemeslo?
Snažíme se navazovat na tradice. I puškařství se však vyvíjí. Lidé vyučení v oboru jako já tvoří několik skupin. Někdo opravuje lovecké zbraně, někdo se věnuje ladění sportovních speciálů. Já jsem z těch, kteří dělají repliky starých zbraní, úplně novou výrobu. Osekám klacek, vezmu trubku a udělám z toho flintu. O mladé kolegy se však nebojím, každý rok se u nás otevírají jedna dvě třídy puškařů, dělají se rekvalifikace.
Co rozhoduje, jak kvalitní zbraň nakonec bude?
Všechno záleží na ceně, kterou je zákazník ochoten zaplatit. Některé pušky jsou téměř shodné s originálem, ty dělám většinou pro muzea nebo solventní sběratele. Můžu si pak dovolit hrát si s tím déle a udělám věrnou kopii. Udělat úplně totožnou zbraň je nesmysl, každá puška je jedinečná. Když je dělám pro lidi, kteří je budou používat na akcích, není důvod jít do detailů. Ty flinty jsou dobré, laik rozdíl ani nepoznají, ale jsou na střílení.
Takže jde o plnohodnotné zbraně i z hlediska zákona?
Moje zbraně mají zkušební značky CIP (mezinárodní dohoda o ověřování zbraní, pozn. red.) na střelbu kulí, chodíme s nimi na střelnici. Zatím je to naštěstí běžná záležitost, ale obávám se budoucnosti a kroků Evropské unie.
Co vám vadí?
Třeba podmínky vývozu. Nové formality mě zatím stály 50 tisíc korun na zakázkách do Francie a Itálie, které mi zákazníci odřekli kvůli byrokracii. Zbraně kategorie D, které dělám, jsou u nás volně prodejné od 18 let stejně jako třeba ve Francii, kde mám zákazníky, i ve většině zemí EU. Já tady musím papíry, tedy vývozní povolení, vyplnit stejně, jako kdybych dovážel samopal. Dřív jsem prostě pušku zabalil do balíku a poslal. Teď mi zákazník nejdřív musí ze zahraničí poslat vyjádření tamní policie se souhlasem, že tam zbraň kategorie D dovezeme. Teprve potom se mohu obrátit na naši policii. Ta problémy naštěstí nedělá, ale když chci zbraň vyvézt, je to teprve začátek.
Co následuje?
Dříve jsem si zavolal doručovací službu a už to jelo. Teď to nejde, protože zbraně jsou ve většině firem vyloučeny z přepravy. Je tady jen pár malých firem, ale má to háček: musí mít navigaci GPS, já musím v papírech uvést přesnou trasu přepravy včetně hraničních přechodů. Když bude na některém přechodu zácpa, sníh nebo náledí a přepravce pojede přes jiný, je průšvih. Takhle nám to komplikují. Co může provést člověk s doutnákovou mušketou? S tím půjde nějaký terorista dělat lumpárny? Legislativa Evropské unie je na hlavu. Jsme z toho nešťastní. Navíc se podařilo rozdělit střeleckou obec.
Osekám klacek, vezmu trubku a udělám z toho flintu.
Miloš Skrbekpuškař
Jak to myslíte?
Dříve jsme byli se střelci a myslivci jedna skupina. Měli jsme zbraně, zbrojní průkazy, to nás spojovalo. Potom z nás začali dělat teroristy. V poslední době to vypadá, že kdo má zbraň, je automaticky špatný. To je celosvětový trend. Začaly se ukrajovat svobody střelců. Přišly povinnosti různých evidencí, zmenšování zásobníků a tak dále. Najednou si začal hájit práva každý zvlášť. Myslivci si drží své pozice, sportovní střelci také. Nejde o to, že bychom měli spory, ale potřebujeme větší vzájemnou podporu. Proto by se myslivci, střelci i my jako výrobci měli sjednotit a postupovat společně.
Není to zlo nutné? Nechtějí mít úřady zbraně pod kontrolou?
Podívejte se, jak dopadli v Anglii. Tam nesmí mít ani vzduchovku. Pistole tam nemají ani policajti. Sportovní střelci jezdí trénovat do ciziny. Dělají z nás darebáky, kdo má zbraň, je špatný. Přitom ten, kdo má zbrojní průkaz, problémy v drtivé většině nedělá. Musel si udělat zkoušky, chodí k lékaři, zná problematiku. Každý si dává dobrý pozor, aby o průkaz nepřišel.
S historickým šermem jste začínal v polovině 80. let. Jak jste se dostal k výrobě pušek?
Jsem vyučený zámečník a baví mě stroje. Lidé se na zbraň dívají jako na věc, která střílí a zabíjí, ale podívejte se na ni jako na stroj. Všechno musí fungovat, šlapat, vždyť je to hezké. My se blížíme starým mistrům z 19. století, z belle époque. Veškeré stroje a užitné věci byly hezké, ti mistři byli umělci. Jenom když se podíváte na nohy u ponku, na užitnou litinu, všude uvidíte voluty, ornamenty. Přesně to by měl dělat i puškař. Co vyrobí, musí být hezké, funkční a jako bonus bezpečné. Je to nástrojařina i zámečničina, jako puškaři bychom měli umět všechno. Měli bychom znát metalurgii, pracovat se dřevem, pažba už je nábytkařina.
Prý chodíte po lese a hledáte to správné dřevo.
To ne, já lítám po zahradách. Sám si kácím ořechy nebo hrušky, u mě to potom schne. U kamaráda mám mezisklad, je tam katr, takže to řízneme vejpůl a švihneme s tím do kopřiv, kde to leží půl roku, potom to řežeme na fošny a znovu necháváme schnout. Moje doména při výzdobě paže je inkrustace, vykládání kostí.
Vraťme se ještě na začátek...
Mohl být rok 1984, začal jsem šermovat. Zároveň jsem už sbíral zbraně. V okolí Hradce šlo hlavně o pozůstatky bitvy 1866. Všeho ubývá, s přestavbami domů mizí půdy, kde se daly najít zajímavé věci. Navíc spousta z toho končila v zahraničí. Jak jsme se zlepšovali, pracovali pro muzea nebo pro film, potřebovali jsme lepší vybavení. Ale už to nedělám, není to jako dřív. V poslední době se věnuju zbraním, stále více mě zajímá výstavnictví. A jsem spokojený.
Jaký je rozdíl mezi vašimi začátky a dneškem?
Když jsme začali šermovat, byli jsme rváči. Mohli jsme se legálně poprat a ještě za to měli peníze. Zároveň jsme však museli po víkendech objíždět muzea, kde jsme si do notýsků obkreslovali zbraně, které jsme si vyráběli. Nikdo z nás ještě neměl auto, jezdili jsme vlakem. Byli jsme parta, žili spolu. Dvakrát týdně jsme chodili do tělocvičny, víkendy jsme trávili na akcích. Dnes to dělá každý, kdo má peníze, už existují výrobci, což za nás nebylo. Sám jsem výrobce, takže mi to nevadí, ale historický šerm tím trpí. Navíc už neslyšíte „my“, ale „já“. Ty party chybí.
Neschází vám vřava při bitevních ukázkách?
Abych řekl pravdu, bitvy mě moc nebraly, raději jsem byl v tělocvičně. Vždy mě zajímala bojová umění. Člověk se pořád vyvíjí. Když budete mít motorku pionýra, časem si pořídíte velkou, pak auto. I šerm začal plácáním, pak zjistíte, že to někdo učí, pracujete pod ním a časem se obrátíte na další lektory, mistry. Zjistil jsem, že evropská bojová umění jsou plnohodnotná, že není potřeba cvičit po asijském vzoru. Vždyť třeba i Vikingové měli své bojové umění.
Pro koho nyní vyrábíte zbraně?
Dodával jsem, a po covidovém období snad zase budu, flinty pro schwarzenberskou gardu do Českého Krumlova. Co se týká muzeí, zajímavá byla zakázka pro památník v Naardenu, kde mám svou vitrínu s puškami ze třicetileté války. Jde o průřez výzbrojí mušketýra, takže tam je doutnáková mušketa, furketa, kolečková pistole, meč, bandalír a prachovnice. Na podzim jsem dělal zbrojíře pro americký film a v souvislosti s tím zapůjčil deset svých pušek.
Jaké má zkušený puškař cíle?
V téhle době je to asi důchod... A zbraně? Mám tady třeba kopii arcibiskupské karabiny z konce 16. století. Těmi vyzbrojil arcibiskup Dietrich von Raitenau svoji gardu. V archivu jich mám zdokumentováno asi dvacet. Líbí se mi, že je to vzorová věc, kterou používali běžní vojáci, ale je zdobená.
Nakolik je důležitá teoretická příprava, hledání historických souvislostí?
To k tomu samozřejmě patří. Když člověk zamrzne a přestane studovat, jde do háje. Díky internetu lze najít zajímavé kousky třeba na zahraničních aukcích, kde se objevují věci, které u nás nejsou publikované. V republice máme ve sbírkách krásné věci, ale často se opakují a málokdy se najde něco dosud nepublikovaného. Poslední rok jsem se hodně věnoval výstavě v Kolíně. Jsou tam unikáty a zajímavosti, které jinde nejsou k vidění.
Jak se puškař stane kurátorem výstavy v kolínském muzeu?
Pro muzeum jsem dělal edukativní pomůcky k bitvě u Kolína, vyrobil jsem pro ně pušku, pistoli, palaš, šavli a partyzánu. Pracovnice muzea přišla s nápadem udělat výstavu zbraní. Ta se nakonec rozrostla do rozměrů, které jsme původně ani nečekali. Jako budoucí kurátor a spoluautor výstavy Zapomenutá vůně střelného prachu jsem na to kývl a s paní Ilonou Boháčkovou jsme vytvořili expozici, která je v kolínském muzeu. Myslím si, že výstavy takového druhu a spolupráce s muzei mají budoucnost. Hodně spolupracuji také s pardubickým muzeem, velice dobré vztahy mám ve Vysokém Mýtě, na Kunětické hoře, spolupracoval jsem se zámkem v Opočně. Před lety jsem také dělal repliky do muzea na Chlumu.
Do kdy se mohou zájemci o historii do Kolína vypravit?
Výstava potrvá do konce května. Je však dobré se tam dostat do konce února, protože potom budeme některé exponáty vracet, jde totiž o zápůjčky od 15 institucí. Jen papírování, které paní Boháčková úspěšně zvládla, je nadlidský úkol. Výstava se nebude opakovat, nedá se nic dělat. Sháníme však peníze a usilujeme o vydání katalogu, který ji zdokumentuje. Mělo by tam být více než 600 fotografií.
Děláte historické pušky, vaše dlouholetá přítelkyně zase šije dobové kostýmy a oděvy. Spolupracujete spolu?
Jasně, jinak to nejde, všechno se prolínalo s šermem a prolíná se dodnes. Jsme schopni postavit chlapa „na klíč“. Když někdo přijde, že chce uniformu a flintu, zařídíme to. Tak jsme dělali například figuríny do jičínského muzea nebo do Korunní pevnůstky v Olomouci.
