Čím je vaše vánoční album jiné, tedy od jiných svého druhu?
Stále zůstáváme u razamské zemitosti. Nevnímáme advent jako sladký čas. Naopak je to pro nás doba, kdy se člověk může vnořit do hlubin sebe sama a porozumět důležitým sdělením své duše. Oslava slunovratu a pohanské rituály, které byly pro Slovany jejich přirozeností a až později byly překryty křesťanskými svátky, jsou pro nás nedílnou součástí a z písní na desce Slovanské Vánoce je to patrné. Složili jsme autorské vánoční písně, ale vybrali jsme též koledy z krajin, z nichž pocházíme. Některé jsou staré tak, že už je neznají ani místní obyvatelé, možná jen pár lidí na vesnicích, kde je zpívají staré babičky. Na desce máme koledy z Běloruska, Ukrajiny, Ruska, Srbska a samozřejmě z Čech. Chtěli jsme tak uctít své kořeny a předky.
Kdo s čím přišel?
Před dvěma lety jsme se rozhodli, že takovou vánoční desku natočíme, a každý z kapely měl přinést koledy ze svého rodiště. Aliaksandr je Bělorus, Ilia Rus, jeho maminka je z Ukrajiny, my ostatní jsme z Čech, podle tohoto klíče je jasné, jakou koledu kdo přinesl. Byla to krásná práce a i skrze tyto písně jsme se zase znovu a jinak poznávali.
Jaký je rozdíl mezi lidovými koledami různých národů?
Budu mluvit za sebe, ale například běloruské koledy mi připadají hudebně hodně zemité a syrové a jejich texty v sobě mají humor, hravost, radost a lehkost. Zabývají se především životními pravdami a momenty, kdy se lidé společně setkávají, jedí hodně klobásek a popíjejí. Cítím z nich lidskou sounáležitost a potřebu sdílet a potkávat se. Jsou velmi hřejivé.
Kapela Razam
|
A koledy české?
Ty se orientují především na narození Krista a dle mého mají o něco méně lidského tepla v porovnání s koledami z Běloruska a o něco více „chladu“ kostelů a katedrál. Ukrajinskou lidovou koledu s ruským textem přinesl Ilia, který má kořeny v Rusku i na Ukrajině. Ta je pro mě osobně ve svém pojetí zase velkolepou oslavou duchovnosti a Ducha, obdobně i další ukrajinské koledy, ve kterých vnímám pravoslaví v čisté podobě.
V našich autorských koledách jsme se zaměřili hodně na oslavu našich předků a na spojení s přírodou, čímž se dotýkáme pohanské kultury Slovanů, úcty k přírodním živlům, ale zároveň je pro nás důležitá i prapodstata spojená s energií Krista. Už náš název Razam – což bělorusky znamená dohromady, společně – o nás vypovídá, že rádi propojujeme své kultury a hledáme společný smysl v hudbě a umění. Vždy je pro nás podstatný respekt a láska k druhým. Bez ohledu na to, kde se kdo narodil a v jakého boha věří, protože ve všech koutech světa existují dobří lidé.
A co naše pohanské kořeny versus křesťanství?
Osobně to oboje vnímám jako nedílnou součást našich kořenů. Slované stavěli svou víru na úzkém spojení s přírodou, měli mnoho svátků a rituálů, díky nimž své spojení s podstatou vesmíru udržovali. Křesťanství se nikdy nepodařilo tyto přírodní rituály ze srdcí lidí zcela vymazat, v našich buňkách to sepětí s přírodou a jakási vnitřní znalost zákonů vesmíru stále trvá. Je dobré vědět, které svátky, jež dnes nazýváme křesťanskými, vznikly na základě prapůvodních svátků pohanských, to pro vlastní pořádek v duši, abychom stále své kořeny měli na paměti v celé jejich rozmanitosti. Každý nástroj, který nás vede k duchovnosti, je důležitý.
Co konkrétně myslíte tou duchovností?
Duchovnost je nutná součást našich životů, která se však pomalu vytrácí. Je to víra v něco, co nás přesahuje. Není důležité, zda jsou to pro někoho přírodní živly, nebo Kristus. Duchovnost nás učí pokoře a lásce. Místo toho si tvoříme svět bez víry v něco, co přesahuje naše ego. Tvoříme si modly a závislosti nebo naopak upínáme svou pozornost k extrémním polohám ezoterismu a nestojíme nohama pevně na zemi, čímž od podstaty života pouze utíkáme. Z obou těchto důvodů jsme dle mého náchylní věřit nejrůznějším ideologiím, neboť je to nevědomá kompenzace ztráty duchovnosti. Víra, duchovnost a náboženství jsou přitom zcela rozdílné pojmy.
Měla jste v dětství oblíbenou vánoční desku nebo song?
Rozhodně Skořápky ořechů od Marie Rottrové. Z vánočních písní obecně jsem ale měla často jako dítě zvláštní pocit chladu a šroubovanosti, i proto jsem si možná chtěla s Razamem tento svůj program přenastavit a koledy s úctou a respektem uchopit a pochopit trochu jinak. Toužila jsem najít si k vánočním svátkům hlubší a vědomější vztah a myslím, že se mi to díky koledám s Razamem a díky návratu domů podařilo. Vánoce vnímám energeticky jako dobu, kdy můžeme napravovat své nastavení, propojit se s předky a otevřít srdce.
Jak v kapele, národnostně tak pomíchané, prožíváte ruskou agresi na Ukrajině, krizi a vůbec dnešní časy?
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se nás to nedotýká. Ještě před rokem a půl mnozí, kteří vyvěšovali na sociální sítě běloruské vlajky a podporovali Bělorusko v jeho boji za svobodu, dnes vnímají Bělorusy jako nepřátele. Náš violista Ilia, se kterým jsme natočili už tři desky, se kvůli politické situaci nemůže vrátit z Ruska do Čech a nesmírně nám chybí. Nejen nám. Reprezentoval Čechy s mnoha orchestry v zahraničí a nejedno hudební těleso ho tu postrádá, protože jeho um je zcela výjimečný.
Navzdory proklamacím ministerstvo nehodlá udělovat výjimky pro slušné lidi z Ruska a Běloruska, kteří mají na Českou republiku vazby a kteří třeba i prokazatelně vystupují proti tamnímu režimu. Polemizovat o tom, do jaké míry je uplatňování kolektivní viny nutností a do jaké míry se dá k podobným případům přistupovat individuálně, nemá v tuto chvíli smysl. Dobrých a talentovaných lidí, kterým se ze dne na den změnil život, je mnoho. Je to těžká doba nejen pro Ukrajinu, ale pro všechny, kteří chápou správnou míru věcí a touží žít v míru.
Jak se vám dělala scénická muzika k Lorcovi v Divadle na Vinohradech? Přece jen to byl Španěl a vy jste východnější.
To byla úžasná práce. Moc rádi proplouváme různými žánry a vždy to bereme jako výzvu. Velkou většinu hudby k představení Dům Bernardy Alby pro Divadlo na Vinohradech složil Radek Doležal, který je schopný tvořit opravdu všemi směry. Ke spolupráci jsme protentokrát přizvali íránského kytaristu Shahaba Tolouie, který studoval flamenco ve Španělsku. Michael Vašíček z Razam patří mezi nejlepší kytaristy u nás, a tak myslím a doufám, že naše vinohradské Španělsko je celkem autentické. Snad tak mohu soudit alespoň z reakcí diváků na naši hudbu k Lorcovi.
Zdá se, že jste s kapelou Razam našla vlastní vyjádření a jste originál.
Pokud to tak někdo vnímá, nic lepšího si nemůžeme přát. Jako lidi si nesmírně rozumíme a snad je to znát i na naší hudbě. Jsme spolu šťastní a tvoření nás naplňuje. Pro nás je to duchovní výživa a věřím, že stejně tak i pro posluchače. Bez nich by naše tvoření smysl nedávalo.
Co v Klicperově divadle zahrajete?
V hradeckém divadle 4. prosince pokřtíme naše CD Slovanské Vánoce. Využijeme toho, že jsme v divadle, a koncert rozdělíme na dvě poloviny. V první půlce uslyšíte nové vánoční písně a koledy ze zmiňovaného alba a v druhé budeme hrát náš klasický repertoár. Tak snad potěšíme milovníky novinek i ty, kteří budou chtít slyšet i naše starší skladby. Rádi bychom tento netradiční koncert pojali jako velkou oslavu. Oslavu lásky a respektu mezi lidmi navzájem. Naší modlitbou bude přání, abychom jako lidstvo dokázali uvidět válku jako příležitost ke vzájemnému odpuštění a soucitu, které vedou k míru. Nesmírně se na společný večer se všemi, kdo se za námi rozhodnou přijít, těšíme.
Po letech v Praze jste se vrátila do svého rodiště...
Praha je nádherná, žijeme tam přímo v centru, které má ducha, město však přestalo usínat a my jsme se rozhodli, že se nám bude pro tento čas lépe tvořit i odpočívat v našem rodném městě. Po dvaceti letech v centru Prahy je pro mě můj rodný Hradec Králové oázou klidu. Je to něžné město. Miluji okolní lesy a potřebuji se znovu spojovat se vším, co si pamatuji z dětství, navíc tu mám pocit, že den má třicet hodin a ne pět. Práci ani zázemí v Praze ale neopouštíme.
A co bude dál?
Koncerty, tvorba, natáčení hudby, festivaly, nová divadelní představení a chystáme též sérii hudbou doprovázených rozhovorů a přednášek na témata spojená s našimi předky.
