Na třetí ročník Adršpach highline meetingu, který se konal od čtvrtka do soboty, dorazilo kolem 250 lidí z různých zemí světa. Hodně jich přijelo z Německa, Francie a Rakouska, ale také z Austrálie, Ruska, USA, Maroka nebo Filipín.
Přijel také nejlepší český provazochodec Danny Menšík, který letos získal světový rekord, když ve Francii přešel vysokou lajnu o délce 469 metrů.
Mezinárodní společenství je znát i nad smaragdově zbarveným jezírkem. Němci odcházejí a malou skalku s napnutou lajnou obsazuje polská skupinka.
Asi v deseti metrech nad vodou se snaží dívka Žaneta. Zkouší se postavit na popruh o šířce 2,5 centimetru a podesáté padá zavěšená do sedáku. Slevit však nechce.
Kamarádi jí k tomu z břehu hrají na ukulele, zvědaví turisté se zastavují. „Postavím se na lajnu, až mi k tomu zazpíváš,“ odbývá mladá Polka ty, kdo už do ní rýpou.
V příkrém lesnatém svahu dál nad pískovnou se odehrává jiný příběh: tam už jsou dvě lajny - highlines - napnuté v pořádné výšce. A postavičky provazochodců se po nich procházejí sem a tam, jako by nebylo nic snazšího.
„Přijelo sem hodně lidí, kteří chodí lajny nad zemí třeba už v délce sto metrů a chtějí si to zkusit také ve výšce mezi skalami. Highlines jsou nejobtížnější, používají se dva popruhy nad sebou, vše je dvakrát jištěno, ale popruh se víc klepe a jinak se chová,“ říká Tereza Krecbachová z pořadatelského týmu.
Lajny se stěhovaly po třiceti místech
Skály v Adršpachu patří do národní přírodní rezervace. I kvůli tomu se lajny staví a rozebírají každý den. Postupně se s nimi provazochodci stěhují na různá místa.
Celkem jich postaví kolem třiceti ve skalách, na hřišti i u zámku, v délce od 5 do 160 metrů. Ta nejnáročnější za pískovnou má na délku 90 metrů a je ve výšce 50 metrů.
„V Adršpachu jsou věže těžké na dobytí, morálně i fyzicky, takže spíš chodíme na Křížovém vrchu,“ vysvětluje pořadatel a člen Adr lines Jakub Krecbach.
„Slacklining nebo highlining na českých pískovcích je specifický. Zatímco v zahraničí na žule nebo vápenci se používá fixní jištění, my používáme speciální vazáky a omotáváme skalní hroty například koberci, aby se nic nepoškodilo. Je to čisté. Člověk přijde, věže si omotá, napne popruh, přejde a nezůstane po něm nic. Podobně se tak chodí také v Sasku,“ říká Krecbach.
I provazochodci musí dodržovat zvláštní pravidla pro lezení na pískovci. „Důležitá je tady etika lezení, že se například v této oblasti nepoužívá magnezium,“ říká další člen týmu Vojtěch Malafa.
Místní lezce nadchl před pár lety tento sport a v regionu se stali jeho průkopníky. „Napadlo nás, že se podělíme s ostatními slacklinery z celého světa. Teď patříme mezi největší akce ve světě, ne-li největší. Trochu říkám bohužel, přáli bychom si spíš komornější festival,“ usmívá se Jakub Krecbach z Adršpachu.
Ani nevím, který je den, zajímá mě jen highline
Setkání v Adršpachu není žádným závodem, spíš setkáním pro uzavřenou komunitu kolem sportu zvaného slackline. Ve stanovém městečku je i program pro děti, promítání či koncert kapel, přes den jsou účastníci hlavně ve skalách.
„Ani nevím, který je den. Zajímá mě jen: highline, highline. Zůstaneme tady i den po festivalu, možná vylezeme nějakou skálu, možná si sami postavíme nějakou vysokou lajnu. Je to tady úžasné místo s mnoha možnostmi pro různé disciplíny v našem sportu,“ pochvaluje si Shaked Aharon z Izraele, který se věnuje chození dva roky a do Adršpachu přijel poprvé.
Na popruhu nad zemí přešel zatím sto metrů, na vysoké lajně 40 metrů. Odhaduje při pohledu nad pískovnu, že to zatím není nic pro něj.
„Když jdu po lajně, pouštím si hudbu do sluchátek. Dívám se před sebe a mysl nechám plynout. Je to jiné, když člověk chodí v přírodě nebo nad vodou nebo když lidé okolo třeba začnou panikařit,“ popisuje Izraelec.
S přáteli se chystá hned pokračovat ještě do Polska, dalším cílem je totiž Urban Highline Festival v polském Lublinu, kde se popruhy natahují přímo mezi budovami ve městě.
Lajny v Adršpachu natahují přes les
V Adršpašském skalním městě není vůbec snadné napínat lajny. „Údolí jsou většinou zarostlá lesem, žádné paseky nikde příliš nejsou, proto je to složité,“ říká Vojtěch Malafa z Červeného Kostelce.
Není snadné vytáhnout popruh nad zalesněné údolí.
Proto lezci hází z jedné věže co nejdál pomocnou rep-šňůru o průměru 2 až 3 milimetrů, která má na konci závaží. Totéž se háže z druhé věže, dole se šňůra spojí, vytáhne se nahoru a pak se teprve posílá lajna z jedné věže na druhou.
Jako pomocník pořadatelů přijel do Adršpachu i Petr Kučera ověnčený řadou úspěchů. „U složitějších projektů může trvat kotvení někdy i celý den. Když chci chodit highline, musím pomoci i s přípravou, která je náročnější,“ říká Kučera.
Prošel si nyní highline nazvanou Vévoda, která vedla od věže Vévoda na Lost Arrow v údolí nad jezírkem v délce 56 metrů a ve výšce 40 metrů. „Je to krásný směr. Když člověk přejde a zůstane na té věži, rozhlíží se do skalního města, pod sebou jezírko, je to nádhera. Užíváte si ten prostor,“ říká nad cereální snídaní s čerstvými borůvkami v kempu.
V chození po popruhu se chystá pokračovat na Křížovém vrchu s malou skupinou dalších lidí. Napnou lajnu, všichni si ji přejdou, popovídají si o tom. Společný zážitek má své.
„Highlines mezi skalami mi připadají nejvíc čisté. Člověk je ve vzduchu, v prostoru, kde nikdo jiný před ním nebyl. Je to velká teorie, ale je to zajímavé a má to své kouzlo,“ oceňuje Petr Kučera z Liberce, který přešel v Srbsku u Prahy lajnu dlouhou 108 metrů ve výšce 40 metrů a nad zemí na longline přešel 271 metrů.
Špatné myšlenky rozklepou popruh
Kdo chce chodit ve výškách po popruhu, musí se na to připravit postupnými kroky. A musí přesvědčit hlavu, ať se nebojí. Jenže to je právě složité. Někdo k tomu ani nedospěje.
Do výšek se provazochodci musí vypracovat postupnými výkony.
„Hlavní je nepouštět si do hlavy špatné myšlenky, že můžu spadnout a že je to moc vysoko. Lajna to každému vrátí, ze stresu a nervozity se rozklepe,“ pouští se do debaty další účastnice adršpašského setkání.
Někdo si nasadí sluchátka do uší, ale jsou i jiné recepty. „Pro mě je to dýchání. Zhluboka dýchám, což okysličí organismus, a je to i rytmus pro chození. Je potřeba soustředit se na klidovou situaci, uvolnit se, užít si to,“ popisuje Kučera, který experimentuje i s chůzí bez jištění.
Chození po popruhu je prý obtížnější oproti lezení v tom, že provazochodec zdolá trasu, ale pak ji jde znovu nazpátek. Únikem je jedině jízda po kladce zpět.
„Občas je to opravdu překonávání sebe sama. Ale když člověk chodí delší dobu, zvykne si na pocit ve výšce a už se tam cítí pohodlně, než že by se tam šel bát. Euforie po přechodu je superzážitek. Dokud jdete, máte stres a svaly jsou v napětí, je to určitý pracovní proces, ale když člověk dojde a sedne si, užívá si jen ten prostor kolem sebe. Všechno z něj spadne,“ říká Petr Kučera.
