V některých místech je skoro kilometrová trať až osm metrů vysoko. Usedám do oranžového vozíku, kam se vejdou i dva lidé, a poslouchám pokyny obsluhy:
"Nejdřív si zapněte bezpečnostní pás. Vlek vás vyveze nahoru a pak už záleží jen na vás, jak rychle pojedete, brzdí se stlačením páky." Další pokyny nejsou třeba, a tak vyrážím na trať.
Adrenalin v KrkonošíchRelax park v Peci pod Sněžkou Bobová dráha ve Špindlerově Mlýně a v Harrachově |
Vlek pomalu vytahuje boby nahoru a já si vychutnávám nádherný výhled na krkonošské středisko. Nahoře ale přestávám vnímat krajinu kolem sebe, rozechvívá mě pocit z převýšení 90 metrů a přede mnou se otevře sešup plný krkolomných zatáček.
Odtlačím páku od sebe a boby začínají nabírat rychlost. Odstředivá síla v zatáčkách vyvolává v oblasti žaludku ne zrovna příjemný pocit. Vozík se nebezpečně naklání, a tak mně to nedá a před ostrými zatáčkami přibrzďuji stejně, jako jsem zvyklá v autě. Po dojezdu se nedůvěřivě ptám obsluhy, jestli jsem nemohla z dráhy vyletět. O takových případech jsem už slyšela.
Znovu. A bez brzdění
"Bob z dráhy vypadnout nemůže, protože ho pevně drží kolečka, takže když chcete jet po celou dobu naplno, můžete," vysvětluje mi rozdíl mezi zdejší bobovou dráhou a většinou ostatních, ve kterých jezdí boby bez jištění v nerezovém žlabu.
Dobře, zkusím to tedy ještě jednou. Tentokrát bez brzdění.
A je to síla. Brzdicí páku nepoužívám a lehké mrazení v žaludku se mění v opravdový adrenalin. Důvěřuji ujištění obsluhy, i když mám pocit, že v příští 360stupňové zatáčce už se s vozíkem musím zákonitě proletět nad údolím. Následuje ale zase jen prudké trhnutí a v plné rychlosti se řítím do cíle. Až tam se přistihnu, že se bezděčně usmívám.
Relax Park pod nejvyšší českou horou nabízí kromě bobové dráhy také trampolíny a nerezové skluzavky. Na té nejprudší se člověk řítí prosklenou částí 12 metrů téměř volným pádem a na okamžik se dokonce ocitne pod zemí, aby se vzápětí vynořil na denní světlo.
Bobová dráha v Relax Parku v Peci pod Sněžkou
Dech se tají i při jízdě na kladce v patnáctimetrové výšce. Vznáším se nad údolím, pode mnou proudí turisté směrem na Sněžku, a za chvíli jsem nad hladinou pecké přehrady. Je mi líto, že délku 220 metrů překonám tak rychle, je čas zatáhnout za karabiny, abych bezpečně přistála na plošině vybudované vysoko v koruně stromu.
