Autorský projekt herce a režiséra Braňo Holička, v němž Evropa je zahrádkářskou kolonií mezi železničními tratěmi, vzniká na zkouškách, takže co se dnes zdá pevné, zítra může být jinak. Své slovo mají i herci Lenka Loubalová, Jan Bílek, Natálie Řehořová, Vojtěch Dvořák, Jiří Panzner a Josef Čepelka.
Braňo HoličekRodák z Košic (1985) působí herecky a režisérsky v pražské Ypsilonce. Absolvent Základní umělecké alternativní školy v Košicích účinkoval v dětských hrách a muzikálech. Vystudoval pražskou konzervatoř a DAMU, obor režie alternativního divadla. V roce 2012 byl s absolventským představením z DAMU Masakr v Paříži nominován na cenu Český tučňák. O rok později získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku. V televizi se objevil v seriálech Ordinace v růžové zahradě 2, Zdivočelá země, Vyprávěj, Světla pasáže, Místo v životě, dále ve snímcích Post Bellum, Smyčka, Kousek nebe či v pohádce Král sokolů a filmu Všichni moji blízcí. |
„Pětadevadesát procent věcí, které dělám, je autorských a mají podobný způsob vzniku. Většinou zadavatel, divadlo, umělecký šéf nebo šéfdramaturg vědí, jak pracuju a co by jim zapadalo do dramaturgické koncepce. Tenhle přístup je výhodný v tom, že si divadlo může určit téma celé sezony a jednu věc z toho mi zadat. Dramaturgové vědí, že na to bude třeba rok a ukáže se, zda téma bude rezonovat, nebo ne. Štěstí v neštěstí je, že umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek mi o Evropě říkal před půldruhým rokem, a když jsme se domlouvali, zdaleka nebylo téma tak zásadní, jako je ve společnosti a ve světě dnes,“ říká režisér.
Měli jste jiný záměr?
Spíše jsme se bavili, že by bylo dobré prozkoumat, jestli jsme opravdu Evropané, jaké místo má v Evropě Česká republika, co je to Evropa a jak funguje nebo nefunguje. Bylo to velice obecné, což vyhovuje mému přístupu, kdy se něco urodí na místě. Téma Evropy se vám může zdát velmi obecné, ale dnes, v situaci, v níž se lidstvo i starý kontinent nachází, to nabývá na aktuálnosti. A hledat zásadní věci ke zpracování není tak těžké. Je to téma, které se samo zostřilo. Nečekejte však historii nebo encyklopedické heslo Evropa.
Určitě s tím však musíte zacházet tak, aby inscenace za rok za dva nepozbyla aktuálnosti.
Přesně tak, nejtěžší je najít balanc, aby byla stejně přitažlivá jako v den premiéry i za dva tři měsíce. Myslím, že se nám to docela daří, uvidíme, co to udělá s divákem.
Máte v inscenaci hlavního hrdinu?
Herci mají každý úplně stejně velké role, takže klasického hrdinu to nemá, ale v hlavní roli je člověk, obyvatel Evropy. Dospěli jsme ke specifickému tvaru, který se těžko popisuje, nerad bych obral publikum o možné překvapení. Snad můžu prozradit, že jsme dospěli k tomu, že Evropu dělají sami Evropané. A u nás jednotlivé figury zastupují jednotlivé sociální a příjmové skupiny, rozdíly mezi nimi jsou ve vzdělání. Bereme to jako český vzorek Evropanů a jejich postojů.
Když vás poslouchám, tuším, že spíše než o příběh vám jde o jevištní obraz...
Můžu prozradit, že jde o nezvyklý tvar, který na první pohled vypadá velice nedramaticky, ale uvnitř se odvíjí strašně moc příběhů a situací, které známe a které mají svou analogii ve skutečném dění ve světě a v historii. Vybrali jsme si jedno prostředí, do něhož zasadíme několik Evropanů, kteří reprezentují tu postoj, tu generaci, tu ekonomickou pozici, ale můžou reprezentovat i stát jako takový, zajímá mě interakce mezi nimi i mezi zeměmi. Počítáme i s jistou nehybností, jak už to v Evropě chodí.
Vycházíte z improvizací herců? Situace a dialogy vznikají přímo na scéně?
Mám svůj postup, který upravuju podle toho, co by si lidi rádi zkusili a na co jsou zvyklí, aby jim to bylo příjemné. Jsem totiž bytostně závislý na invenci herců, pokud se někdy neshodneme, ten, jenž to vede, jsem pak já. Musíme počítat s prostorem pro omyl, proto obvykle mívám poslední slovo. V každém divadle je to jiné, v Hradci jsme na začátku čtrnáct dnů byli jen u stolu. To dělám moc rád, řekneme si téma a pak se poctivě snažíme přijít na to, co bychom chtěli říct, a když se k tomu dobereme, začíná nejtěžší část - jak to říct. Budujeme formu a vzniká tak normální scénář, zapisujeme si vyimprovizované situace a dále je ověřujeme.
Promítá se do hry i váš občanský postoj?
Myslím, že ano. Od začátku jsem se snažil vyvarovat toho, aby to byla inscenace politická, i když názor samozřejmě mám, ale nechci ho tam vnucovat. V jistém smyslu tam samozřejmě stejně je, protože jakýkoliv pohled na uprchlickou krizi nebo na jakoukoliv krizi v Evropy vyžaduje, abyste ho interpretoval, při tom nezabráníte, aby se vám tam nějaký váš postoj nepromítl. Rozhodně nechystáme politický manifest ani nevyrukujeme s názorem, jak by se všechno mělo v Evropě řešit. Dospěli jsme však k tomu, že jsme se všichni shodli na jednoduché formulce, a to je vlastně naše téma, velice osobní. Jsem rád, že jsme na to přišli.
Prozradíte mi ji?
Hodnoty nelze chránit tím, že je budeme porušovat. To je motto, na které jsme při zkoušení přišli a za nímž si stojíme.
Berete do hry i současnou fašizaci části české společnosti?
Ještě jsme k tomu nedošli, do premiéry je čas, ale je pravda, že když jsem po víkendu, kdy byly v Praze demonstrace a hořelo sociální centrum Klinika, přišel do divadla, ulevilo se mi, protože jsem měl pocit, že s přihlédnutím k tomu, co se děje, pořád mi naše inscenace funguje. Je strašné, že se to děje, ale pro nás je to zpětné ověření, že dobře mluvíme i o těchto věcech.
Herec a režisér Braňo Holiček při zkoušce své inscenace Evropa v Klicperově divadle.
Vycházíte také z evropských dějin?
Myslím, že ne, řekli jsme si, že se zkusíme zabývat tím teď a tady. Prošel jsem si třemi vlnami. Na začátku jsem se domníval, že musíme hrát o uprchlické krizi, to je jasné, nic výraznějšího teď není, ale stejný pocit jsem měl před rokem a půl, totiž že musíme vyprávět o Ukrajině, i když si myslím, že to také fungovalo. Dělat nyní inscenaci o uprchlické krizi by bylo s odpuštěním jednoduché a banální, tak jsem to zavrhl. Časem jsme přišli k tomu, že síla a slabost Evropy se vždycky projevily ve stavu výrazné krize. Nemluvíme tedy o uprchlících, ale rozehráváme plíživou krizi, která odhalí, co v lidech či státech ve skutečnosti je, a to vyplouvá na povrch. Jde jen o to, jak to Evropa ukočíruje, když vyplavou všechny nacionalistické či separatistické nálady. Když je ekonomická krize, jedni se chtějí trhnout, když humanitární, druzí si chrání to své. Krize je katalyzátor. Myslím, že naše Evropa pod tlakem krize v neukotveném bezčasí funguje i historicky a bude fungovat i dál.
V Klicperově divadle jste poprvé, jak se vám tu pracuje?
Dobře, herci jsou skvělí a divadlo šlape ohromně. Nechci hanit žádná jiná, v nichž jsem dělal, ale vždycky při zkoušení používám flipchart, na nějž se na zkouškách píšou nápady. Většinou to zapomínám dávat jako požadavek na první čtenou zkoušku, takže poprosím o tabuli až tam, ve většině divadel to trvá čtrnáct dnů, ale v Hradci jsem ji měl hned druhý den. To je důkaz, jak je to tu dobré. Herci jsou výborní, ač někteří třeba nejsou zvyklí na můj způsob práce, takže jsem opatrný, zvlášť u starších.
Myslíte kvůli prvkům pohybového divadla?
Snažím se zkoušet všechno, myslím, že se to nalepí, pak odlepí a co tam má být, zůstane. Prošli jsme si i fází, kdy to bylo hodně obrazové s minimem slov, takřka bez situací, až jsme se při zkouškách dostali úplně k jinému tvaru, než byla před měsícem má představa. Teď už máme pohybovou část za sebou a spíše čerpáme z pocitu, který tam zůstal, vracíme se k ultracivilnímu projevu, velmi umírněnému, ale zas se to místy může přetavit ve výrazný pohyb.
K tomuto stylu divadla vás přivedla pražská Ypsilonka? Nestává se, že by vám nabízeli jasně daný text?
Už ne, i když jsem před časem dělal v Divadle Andreje Bagára v Nitře skutečný od začátku do konce napsaný text Ewalda Palmetshofera Faust má hlad a zaskočila mu Grétka. Hra však umožňovala velice výraznou autorskou interpretaci včetně pohybu. Máte pravdu, mám to z Ypsilonky, studoval jsem u profesora Jana Schmida a on mě už ve druháku vzal do angažmá. Škola byla víc v Ypsilonce než na DAMU. Moje inscenace sice vypadají úplně jinak, než jaké dělá Jan Schmid, ale je to v principu myšlení, že všechno je možné a nic se nesmí až do premiéry zamítat, neboť jde o živý tvar.
Jste také herec a objevil jste se ve dvou divácky velice úspěšných seriálech - ve Vyprávěj a v Ordinaci v růžové zahradě, v ní jste ostatně stále, protože konec je asi v nedohlednu. Jde to dohromady s vaším alternativním pohledem na divadlo?
S výsostně alternativním pohledem (smích). Pro diváky Ordinace je to jistě až daleko za čarou alternativy. Většinou s tím má daleko větší problém mé okolí než já, myslím, že to jde dohromady. Důvody jsou různé. Je to jiná práce, jako by mělo vadit, že někdo, kdo dělá obkladače koupelen, občas pokládá podlahu. Nebo si vezměte elektrikáře a člověka, který buduje kanalizace a vodovody, oba jsou stavaři, ale každý potřebuje umět něco jiného. Mně se to neplete, což beru jako obrovskou výhodu. Nemám s tím problém, naopak, zajímavý pro alternativce mého ražení je vhled do komerčního světa.
Herec a režisér Braňo Holiček při zkoušce své inscenace Evropa v Klicperově divadle.
V čem?
Vždyť hraju v seriálu, který má průměrnou sledovanost 1,7 milionu diváků, a ta osciluje mezi 2,3 a 1,5 milionu. Tomu nerozumím, je to jistý fenomén, přijdete do kontaktu s lidmi a máte daleko větší odezvu než u divadla a třeba se potkáte i s lidmi, které divadlo vůbec nezajímá. A to je zajímavý kontrast. Potkávám lidi, kteří mě zastavují na benzince, chtějí podpis, pokřikují na mě jménem postavy, jsem pro ně vlastně trochu jako veřejný majetek. Chápu to, nestěžuju si, beru to jako nutnou součást práce, ale nutí mě to přemýšlet, jaké divadlo bych musel dělat pro ně, aby se na to dívali? Co by to muselo být? Musel by v tom hrát Petr Rychlý a Martin Zounar? Čím ti lidé žijí, když se na to dívají? A to se na mě lepí a možná je to někde v mé práci vidět. Nesporná je také finanční stránka, dává mi svobodu vybírat si témata a divadla, nemusím brát všechno v komerční sféře, i když nikdy neříkám nikdy.
Vyprávěj mělo začátek a konec, ale Ordinace běží. Jaké to je upsat se postavě, o níž nevíte, jak dopadne a jestli vůbec udrží charakter?
To je těžké, ale může to být dobré herecké cvičení. Vyprávěj se točilo klasickým televizním způsobem, kdežto Ordinace je na tři kamery a jde o rychlou a o to náročnější práci, protože musíte být velmi dobře připravený. Provoz nic neodpouští. Je to továrna, která šlape a kde musíte stíhat i trochu hrát. Je pravda, že nevíte, kdy to končí, může to přijít záhy nebo až za osm let, takže nejistota vás drží v bdělosti. Když hraju, nikdy se nechovám jako režisér a mám zásadu, že pokud za mnou režisér nepřijde, jestli mám nějakou svou představu, nekecám mu do toho, i kdybych to chtěl udělat tisíckrát jinak. Vím, že můj úkol je přijít, obléknout si kostým, říct text, aby byl uvěřitelný. Vím, že lidi problém mají s tím, jak si můžu dovolit dělat alternativní divadlo a v něm kázat o světě, když přitom hraju v takové „sračce“, ale vždyť jde o regulérní žánr opodstatněný sledovaností. Asi to na začátku někdo udělal dobře, když to má takový divácký úspěch.
Díváte se na to?
Málo, mám staršího syna a teď se nám narodila dvojčata - holky, takže když je doma nemůžeme uspat, necháme to puštěné, protože mě to zajímá. Nemám totiž šanci sledovat ostatní dějové linky. Trochu vím, co se děje s mou postavou, ale co se odehrává jinde, vůbec netuším. Pak si řeknu aha, tihle ještě furt prožívají tenhle příběh.
Jak byste pozval diváky na vaši Evropu? Co je čeká?
Myslím, že by měli přijít, protože Evropa je svět, který žijeme. Je otázka, jestli jsme uprostřed něj a on nás obklopuje, nebo my ten svět formujeme a tvoříme. Inscenace snad ani nechce najít odpověď, ale spíše vyslovit to, jaká je úloha Evropana, co by měl dělat. Být Evropanem je privilegium a zároveň to má svá omezení a přináší to povinnosti. Diváci by měli vidět svět kolem sebe, obraz Evropy, i to, jaký vliv na ni teď máme my, protože je to náš domov.
