Do projektu Česko sportuje, který organizuje Český olympijský výbor, se přihlásilo 550 škol a každá z nich měla za úkol zapojit co nejvíc žáků. Přimět ke sportu více dětí se už dlouho snaží i stříbrný olympionik z Londýna, vodní slalomář Vavřinec Hradilek, který do kraje ve středu přijel besedovat i závodit.
Školy v Hořičkách a v Trutnově se totiž dostaly mezi 15 nejúspěšnějších.
"Už dávno jsem mluvil o tom, že je v Česku tělocvik podhodnocený. Na rozdíl od zahraničí, kde věnují sportu až hodinu denně, nemají děti u nás takové možnosti pohybu. Nejde o to, aby se z nich stali profesionální sportovci, ale aby se vyblbli, zregenerovali mozek, a pak se jim i lépe učilo," říká sedmadvacetiletý sportovec.
VýsledkyPořadí všech škol, které se zapojily do tohoto projektu |
Na cestách po republice jste se setkal se stovkami školáků. Jaké tedy české děti jsou?
Jsou výborné, hodně se zajímají, jsou natěšené, mám z toho hrozně příjemné pocity. Opravdu ocenily, že jsme k nim do škol přijeli.
Co jim ze sportovních dovedností chybí? Obratnost? Vytrvalost?
Řekl bych, že šikovnost. I když mají mezi sebou zdatné jedince, mnozí jsou dost prkenní.
Jakou sportovní průpravu jste měl vy?
Já jsem dělal spoustu sportů a měl jsem štěstí, že jsem se dostal do dobrého klubu.
Sporty vyžadují kondici. Měly by děti posilovat?
Určitě ne, to bych alespoň do šestnácti let zakázal. Důležitá je lehká gymnastika, obratnost, míčové hry, práce v kolektivu. Děti se spíš musí naučit u sportu přemýšlet, než se odrovnat.
Jak důležitá je strava?
Ta je důležitá nejen u sportu, ale možná ještě víc, pokud máte pohybu nedostatek. Já se odmalička moc neomezuju, nevidím důvod, proč bych si nemohl dát knedlíky nebo hamburger. Je to věc kompromisu, musíte umět najít hranice a vyvážit to. O to, co jím, jsem se začal zajímat až v poslední době, protože mě zajímá, odkud jídlo pochází a co v něm je.
Děti by se měly i díky této akci naučit, že je také důležité umět prohrávat. Vzpomenete si na opravdu těžký závod?
Před každým závodem, když si při tréninku prohlížím ostatní kajakáře, mám pocit, že nemůžu vyhrát, že jsou kluci rychlejší. Jeden z velmi těžkých byl loni v Praze na mistrovství světa, kde se ode mě očekávalo, že rok po olympiádě musím uspět. Byl to tehdy velký tlak a měl jsem pocit, že mě chtějí lidé sežrat. Bál jsem se, že podlehnu, ale nakonec jsem to ustál a vyhrál.
Školáci se učí, že sport je taky dřina. Je to dřina i pro vás?
Vodní slalom je samozřejmě hodně fyzicky náročný sport, ale krásné na tom je, že člověk musí skloubit kondici s technikou, která tvoří velkou část tréninku.
Navíc vypadá nebezpečně...
Je pravda, že neumím moc plavat, potom je to těžší. Ve vodním slalomu musíte rychle reagovat a číst vodu. Když se vám stane, že se překlopíte a zůstanete déle pod vodou, můžete zpanikařit. Jezdím i extrémní sjezdy na divoké řece a jednou na Novém Zélandu jsem seskočil vodopád do hodně rozbouřené vody. Všechno vypadalo v pořádku, jenže jsem zlomil pádlo a bez něj se mi těžko dostávalo z velkých peřejí pryč. Byl jsem překlopený pod vodou a tušil, že se musím obrátit eskymákem jen na jednu stranu, protože kdybych si vybral tu druhou, tak bych se dostal do velkých problémů. Naštěstí jsem to zvládl.
Příští týden jedete na mistrovství Evropy. Těšíte se?
Budu chtít vyhrát, ale stejně je vždy nejdůležitější, aby z toho měl člověk radost.
Kdybyste nejezdil profesionálně na kajaku, jaký sport byste si vybral?
Asi bych jezdil na kajaku alespoň jako amatér.
