Sice měl hned na začátku po pádu otřes mozku, ale protože nechtěl přijít o splněný sen, dělal jakoby nic. Nenechal se ani ošetřit a celý den jel v mrákotách.
I tuto vzpomínku si z Jižní Ameriky odvezl celoživotní cyklista František Žilák z Náchodska, který se v únoru zúčastnil extrémního závodu horských kol.
Santa Cruz Andes Pacifico je pětidenní závod, v němž jezdci na enduro kolech ujedou stovky kilometrů v Andách. Jedou se hlavně sjezdy po složitém kamenitém a písčitém terénu, Andes Pacifico lze zařadit mezi 11 nejprestižnějších a nejtěžších závodů horských kol na světě.
Závodí profesionálové i nadšenci, kteří si chtějí sáhnout na dno. „Abych mohl závodit, napadlo mě, že peníze na startovné a na letenku zkusím vybrat od přátel na Startovači. Podařilo se, nasbíral jsem 56 tisíc, celkem mě to stálo přes 80 tisíc,“ říká sedmatřicetiletý poloprofesionální jezdec.
„Když jsem viděl, jak se peníze sbíhají, rozhodl jsem se, že to rozjedu na plný pecky. Letěl jsem sám na vlastní pěst pouze s jedním kolem a několika náhradními díly. Už jen kolo jako zavazadlo stálo šest tisíc,“ vypráví.
Každý den závodníky hned za úsvitu do kopců vyvezla auta, pak pokračovali i několik hodin pěšky s kolem na zádech. Když dorazili na start, nasedli a plnou rychlostí se spustili po krkolomné trati.
„Z kopce jsme každý den najeli přes 20 kilometrů. Byli jsme v místech, kde jezdí i motorky, takže všude byly vyjeté žlaby. Sice musíš i šlapat, ale nejnáročnější to bylo hlavně na ruce a vršek těla. Po zimě jsem byl nerozježděný, skoro jediný jsem tam byl ze země, kde bývá sníh,“ říká Žilák.
„Navíc se jelo na oči, to znamená bez předešlé znalosti trati. Musíš odhadnout rychlost a terén a čerpat ze zkušeností. Nezbývá než hodně dopředu přemýšlet, co je na trati před tebou a jak se vypořádat s překážkami, které se teprve blíží. Nemáš šanci to předem natrénovat,“ líčí.
Žilák skončil ze 120 účastníků na skvělém 33. místě, ale to vlastně nebylo důležité. To hlavní jsou zážitky, na které se nezapomíná.
Zdravotníci by mě po pádu odvezli, šel jsem se radši vyspat
„Byl to experiment, chtěl jsem zkusit něco nového a hlavně to dokončit a nezabít se. Velkou roli hrála nadmořská výška, vyjížděli jsme do hor nad tři a půl tisíce metrů nad mořem. Motala se mně hlava, nestíhal jsem se při jízdě včas naklánět, měl jsem zpomalené pohyby. První den jsem dost trpěl,“ směje se.
„Nikdy jsem to nezažil, v takové výšce jsem nikdy nezávodil. Myslel jsem si, že jsem horal a že se mi nemá co stát, ale to jsem se přepočítal,“ říká závodník, který je v kategorii jezdců od 30 do 39 let loňským českým mistrem v enduru.
V závodě se hodně padalo, výjimkou nebyly zlomeniny. Ani rodák z Broumovského výběžku nezačal dobře, hned první den měl hrozivě vypadající pád, ze kterého se jen těžce sbíral.
„Nebyl jsem rozhýbaný, taky už nejsem nejmladší, mám rád, když se můžu před závodem trochu projet, zahřát se. Tady to zrovna moc nešlo, což sehrálo velkou roli. Asi 200 metrů před cílem jedné etapy byl takový rychlý sešup a zatáčky, které jsem ještě ustál, ale pak při výjezdu do protistráně jsem kolo neudržel a pak už jen vím, že se válím,“ popisuje.
Prasklá helma naznačovala, že to bude vážné. „Vstal jsem a motal se. Do cíle jsem dojel, ale bál jsem se, že mám po závodu. Ještě že tam zrovna nebyli zdravotníci, ti by mě asi naložili do sanitky, dali na kapačky a se závodem by byl konec. Sám sobě jsem se musel smát, byl jsem úplně hotový,“ líčí.
„Naštěstí jsem měl při přejezdu na další rychlostní zkoušku čas dvě hodiny na vzpamatování. Najedl jsem se, hodně jsem pil a dal se do pořádku. Nedal jsem na sobě nic zná. Za 80 tisíc nechceš jet po dvou etapách domů. Nechtěl jsem být za sraba a vyspal jsem se z toho,“ vzpomíná.
Dvě piva jsou zdravotní, u táboráku přišla vhod
Možná pomohlo i chilské pivo, které si závodníci dopřávali po večerech u tábořiště.
„Jak říkám, dvě piva jsou zdravotní. Asi největší radost mám z toho, jaká tam byla dobrá parta. Získal jsem nové kamarády, zvou mě do Mexika, do Británie. Přijeli kluci z devatenácti zemí, celé zázemí závodu bylo super,“ pochvaluje si závodník.
Od mládí vystřídal řadu cyklistických odvětví, třeba crosscountry nebo terénní triatlon. Doma rád jezdí trénovat na Trutnovsko, kde pomáhá s rozvojem nových trailových tratí.
„Závodění mě naplňuje, chci jezdit, dokud mi vydrží zdraví. Snažím se moc nepadat, otřes mozku v Chile byl vlastně můj největší úraz. Zranění si nemohu dovolit, mám práci a rodinu, jezdím na jistotu,“ zdůrazňuje.
