Pěna dní v Klicperově divadle v Hradci Králové

Pěna dní v Klicperově divadle v Hradci Králové | foto: archiv Klicperova divadla, Patrik Borecký

RECENZE: Duo SKUTR listuje hradeckou Pěnou dní, jak nejlíp umí

  • 0
Režijní duo SKUTR Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský si poradilo v hradeckém Klicperově divadle s Vianovou Pěnou dní. Dávkuje poezii i grotesku.

Pěna dní, kniha knih francouzského literáta a muzikanta Borise Viana, náleží mezi světová arcidíla s dodatkem nezfilmovatelné a nezdramatizovatelné. Doslovnost ubije a uvláčí, dokladem je film s Audrey Tautou, jakýkoliv jiný autorský vklad či výklad se sám usvědčí ze zbytečnosti.

Pravidlo potvrzuje výjimka, a tou je hradecká verze, kterou v Klicperově divadle upravilo režijní duo SKUTR Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (o vedení hry jsme psali zde), jejichž empatie pro rozličné látky je obdivuhodná. Bez ohledu na poučení školou u drakovského Josefa Krofty.

Boris Vian: Pěna dní

90 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Premiéra: 12. března 2016

Režie: SKUTR

Hrají: Miroslav Zavičár, Ondřej Malý, Marta Zaoralová, Natálie Holíková, Marie Poulová, Jiří Zapletal a další

S Pěnou dní navíc činohra získala znamenitou trilogii „špatně milovaných i milujících“, již otevřelo Labutí jezero a korunoval skvostný skrz naskrz ruský Evžen Oněgin. Společné mají též mnohé protagonisty a režijní gesto, i to, že nejde o divadlo pro každého, čímž připomíná svého času slavný morávkovský počin Čechov Čechům.

Krása i úskalí literární Pěny dní tkví v tom, že vypravěč nenapodobitelně a s odzbrojující samozřejmostí chrlí gejzíry fantazie a surrealismu, zdánlivě banální milostnou romanci mění v absurdní grotesku plnou gagů i paradoxů.

Odzbrojující samozřejmost lze vztáhnout také na přístup obou režisérů, ale i všech protagonistů, všichni citlivě nakládají jednak s potřebnou dávkou dětinsky nevinné potřeštěnosti, kterou zvolna zatěžuje tragédie věcí příštích, což udeří s neodvratnou krutostí, jednak s obrovskou poezií.

Nikdy nezvětrá Vianova obžaloba systému, ať je státní zřízení jakékoliv, stejně jako dětskou bezelstnost navždy změní náraz reality.

Dandy takřka neopustí jeviště

Září v Labutím jezeře i jako Oněgin, ale jako Vianův dandy Colin je Miroslav Zavičár právě v oné bezelstnosti nejvíc odzbrojující a nejdojemnější. Prakticky neopustí jeviště, divák si nemůže přát lepšího hrdinu z počátku bláznivého děje, oč méně vydá navenek, o to víc má uvnitř, žádnou repliku nezahodí.

Jeho herečtí kolegové včetně muzikantů slouží jako mistrem sladěný orchestrion bez falešných tónů, ať už jde o důležitou myšku - průvodce vynikajícího Ondřeje Malého, o Colinova kamaráda Chicka, jenž je v podání Jana Sklenáře dokonalým fanatickým obdivovatelem filozofa Jean Sol Partera (vianovskou parodií na módní existencionalismus), či o kuchaře Nicholase ztělesněného Jiřím Zapletalem.

Okouzlí choreografií a zpěvem, silný je i jeho nenápadný oblouk od hravosti a zdravé poživačnosti k naprosté rezignaci. Také dámská družina potvrzuje jistotu, hlavně souhra Marty Zaoralové jako Alice a Natálie Holíkové v roli Isis. Jen Marie Poulová v náročné roli Chloe až příliš vědomě intonací i gesty opět opakuje svou Julii, Olgu z Oněgina i Annu z Periférie.

Hradecká Pěna dní je obrazem, v němž všechno má smysl. Výtečný je nápad scénografa Jakuba Kopeckého, publikum do Colinova pokoje nechat nahlížet stropem, za okny lze spatřit černobílé střechy Paříže, což je drobný nápad k nezaplacení.

Na francouzskou módu 50. a 60. let odkazují kostýmy Simony Rybákové, každý je sám o sobě zkratkou, ať už jde o myší bundu, nebo o rolák filozofa. S „černobílou“ Paříží souzní i muzika Davida Smečky a rockového Mastixu, který vychází z Ellingtonovy skladby Chloe i z francouzského bigbítu.

Muzikanti včetně Smečky, Jana Vápeníka, Matěje Anděla či Jakuba Tvrdíka ukrytí pod kobercem jsou nejen pianokoktejlem, sněžnými krtky či zástupci církve, ale také skvělými vypravěči a velkovýrobci zvuků, tajemných ruchů a nosných melodií.

Pro někoho může být Pěna dní zkratkovitá a expresivnější víc, než je zdrávo, přesto SKUTR publikum provede bezpečně celým dějem, včetně hořících knihkupectví, pěstování pušek a myšky v kočičí tlamě, a ještě dokáže vyvolat silné emoce i vrátit pocit uhranuté čtenářské „prvničky“ nad Vianovou bezbřehou fantazií. V tom je inscenace nejcennější.