Sládek Tomáš Novotný věděl, že ho se v Severní Koreji hlídají, ale cítil se docela volně. | foto: Martin Veselý, MAFRA

"Vzdali jsme úctu velkému veliteli," vzpomíná sládek na půlrok v KLDR

  • 44
Sládek Tomáš Novotný z hradecké firmy ZVU Potez půl roku učil Severokorejce vařit české pivo. U hranic s Čínou si žil svobodně, i když ho zprvu hlídali na každém kroku.

Mladý sládek Tomáš Novotný z hradecké firmy ZVU Potez má na starosti rozjezd pivovarů po celém světě a výuku budoucích sládků. Jeho první štací ve firmě byla Korejská lidově demokratická republika, odkud se před necelým měsícem vrátil.

"Lidé v Severní Koreji nejsou tak izolovaní od zbytku světa, jak se nám může zdát," říká pivovarník, který ve svérázné zemi strávil půl roku.

Sládek Tomáš Novotný z firmy ZVU Potez má na starosti rozjezd pivovarů po celém...

Co jste měl v KLDR na starosti?
Přiletěl jsem čtrnáct dní před koncem montáže, abych ji doladil. Hlavně jsem měl na starost výrobu piva a všechno kolem ní. Trochu jsem vedl i zaměstnance v restauraci, protože tam je národní tradicí, že když vám dojde pití, tak na obsluhu houknete. Pomalu si už ale, když vidí cizince, začali zvykat chodit sami. Tady to ještě nedělali, tak jsem je to učil. Musel jsem je také naučit správně natočit pivo, protože točené tam neexistuje, všechno mají lahvové. Servírky časem uměly nosit i deset půllitrů naráz, byly šikovné. Nejdůležitější ale bylo, aby výčepní pochopili správný chod pivovaru, aby nedocházelo pivo a bylo kvalitní.

Oblast, v níž jste pivovar budovali, je specifická tím, že do ní směřují velké zahraniční investice. Měl jste možnost se podívat i do běžných severokorejských oblastí?
Neměl, protože tam bych už potřeboval vízum. Do této svobodné ekonomické zóny není potřeba. Jezdí do ní hodně Rusů a také hromada Číňanů. Jezdí tam proto, že je tam pro ně levněji. Mezi Čínou a Koreou v té oblasti denně pendlují vlaky plné zboží.

Mají i běžní Severokorejci možnost se do této oblasti dostat, nebo je jen pro vyvolené?
To nevím, ale myslím si, že tam jezdili i normální obyvatelé. Mají možnost se tam dostat autem a mě překvapilo, kolik aut už v Severní Koreji jezdí. Všechno se tam rychle vyvíjí. Viděl jsem i Severokorejce, který si pořídil Hummera (luxusní terénní vozidlo, pozn. red.).

To ale asi nebyl obyčejný Severokorejec...
To zrovna ne, ale běžná auta si normálně pořizují. Je tam třeba spousta taxíků, ve městečku o velikosti Hradce Králové se jich bez problémů uživí dvě tři stovky. Přijet tam mohou i vlakem. Moc je to ale neláká, když přijeli architekti, kteří tam stavěli, říkali, že v hlavním městě je život lepší.

Nebál jste se, že s vámi budou manipulovat a ukážou vám realitu jinou, než jaká doopravdy je?
Samozřejmě. Když jsem přijel v říjnu, tak jsem tam až do prosince, kdy jsem na Vánoce odjel za rodinou, měl průvodce. Když jsem se v lednu vrátil, tak se mnou ještě asi dva týdny byl, ale potom najednou už nepřišel. Když jsem přijel poprvé, ptal jsem se ho, co tam je, jak tam co funguje, nefunguje, on mi to pověděl. Když jsem ale pak blíž nahlédl pod pokličku a dal se do řeči s místními, dozvěděl jsem se víc.

Vás opravdu nechali mluvit s místními? Když jedou turisté do Pchjongjangu, místní obyvatelé přecházejí na druhou stranu silnice, aby kvůli kontaktu s nimi neměli problém.
Žil jsem si tam opravdu svobodně. Ano, sice mě hlídali kamerami a věděli o každém mém kroku, ale že by za mnou někdo chodil jako za turisty, to ne. Nedělal jsem problémy, tak mi dali volnost. Šel jsem si na nákup, kde mě u stánků už třeba znali. Ale to, že by Severokorejci měli striktní zákaz bavit se s cizinci, už dávno neplatí.

Takže dokument, který před lety v KLDR natočili čeští filmaři, byl přehnaný?
Od té doby se toho v zemi opravdu hodně změnilo. Tehdy třeba nikdo neměl mobil, teď už ho má skoro každý. Mobily se tam staly fenoménem. A co se týče hovorů s turisty, ze začátku jsem se také s nikým na ulici nebavil, protože jsem ještě neuměl korejsky a oni umí jen korejsky, tak co bychom si povídali. Postupně jsem se ale trochu naučil a když mě na ulici někdo poprosil o cigaretu nebo se zeptal, odkud jsem, nebyl s tím žádný problém.

Hovořil jste o velkém rozmachu mobilních telefonů. Evropská média ale informovala, že telefonování z nich je pro Korejce nedostupné.
Telefonování pro ně není zas tak drahé. Často i podniky, ve kterých pracují, je nutí mobily si koupit. U nás je zaměstnavatel koupil všem zaměstnancům, kteří na něj neměli, a platil jim je jako služební. Samozřejmě se ale dovolají mezi sebou, nemohou volat do zahraničí. S mezinárodní SIM kartou se tam ale také dá volat.

Bavil jste se s kolegy třeba o politice?
Ani ne. I když občas začali s tím, jak je Česko špatné a Korea úžasná. Tak to mě vytočilo. Oni si ale uvědomují, že ve světě to vypadá jinak.

Mají přístup k informacím ze Západu?
Ano, v tamní televizi běží různé pořady. Některé mě hodně bavily, protože jsem v nich viděl zase ten jejich pohled. Třeba o korejské válce, to byl prostě pohled Severní Koreje. Zároveň třeba ukazují pokroky, jaké jsou ve světě. Třeba elektromobil od Volkswagenu. Půl hodiny denně tam běžely i informace z olympiády. Vidí záběry z měst v Evropě. Překvapilo mě třeba, když jsme se bavili a oni říkali, že mají konzuláty třeba i v USA nebo Jižní Koreji. Nejsou zas tak izolovaní, jak se nám může zdát. Spojení se světem mají docela velké.

Říkal jste, že jste se musel naučit korejsky. V kterém jazyce jste se bavili, když jste tamního sládka učil vařit pivo?
Můj průvodce uměl anglicky a výborně rusky. Já když jsem tam přijel, rusky jsem neuměl vůbec, ale za tu dobu, co jsem tam byl, jsem se s několika Rusy spřátelil a rusky se naučil. Starší generace tam také rusky umí. Udělal jsem si slovníček jak ruštiny, tak korejštiny. Když jsem něco nevěděl, tak jsem na to ukázal a oni mi řekli, co to je.

Měli jste problémy v komunikaci s odbornými pivovarskými výrazy, které se často špatně překládají?
Třeba ani můj průvodce, který rusky uměl dobře, nevěděl, co je to sladina. Tak jsem jim to vysvětlil a nazval to rusky. Jak už jsem to v ruštině pojmenoval, věděli. Své odborné výrazy ale také mají. Viděl jsem nějaké jejich brožury, které byly nejspíš zkopírované ze starých českých či německých technologií, i s obrázky samozřejmě.

Narazil jste při práci na nějaké kulturní rozdíly, které jste museli překonat?
Občas jsem tam jen seděl s hlavou v rukách a říkal si: To nemyslí vážně, to nemyslí vážně! Ale oni to vážně mysleli. Jeden z kolegů si tam bez rukavic něco montoval s horkým louhem, pak si ruce otřel o kalhoty, o obličej. Když mu říkám, ať si umyje ruce, on na to, že to je dobrý. Jak ho tvář začala pálit, omyl si ji a pracoval dál, zase bez rukavic. Jsou ale jinak hodně pracovití, jejich problémem je, že neustále přemýšlejí, jak by něco udělali lépe. A to i v případech, že to udělat nejde.

Setkával jste se běžně s tamním kultem osobnosti rodu Kimů?
Když byl svátek či výročí narození Kim Ir-Sena, celý den se nedělalo a celé město se sešlo u velkého portrétu, kde byla veliká tlačenice. A pak nás už jen řídili, jak jsme se chodili na etapy klanět. Bez řízení by byl šílený chaos. Korejsky jsme řekli, že vzdáváme úctu velkému veliteli, položili jsme květinu, poklonili se, chvíli tak vydrželi a šli.

Vrátil byste se ještě do KLDR, kdybyste měl možnost?
Ano, jako turista, protože je tam krásně čisté moře a hezká nezničená příroda. Ale je to příliš daleko.