Fotograf nazval svůj projekt Čarokraj. Prezentuje ho na stejnojmenných internetových stránkách a také v knize.
„Za soumraku světla jsme vnímavější. Slyšíme neviditelné a cítíme vůni luk, které vesmíru vracejí denní teplo své nejbližší hvězdy,“ píše Tomáš Kubelka v úvodním zamyšlení autora, který psaným slovem doprovází každou fotografii.
Přes dvě stě jich vystavil na internetových stránkách a na osmdesát snímků míst v Pardubickém kraji se dostalo do působivé knihy, která vyšla koncem loňského roku.
„Naše krajina je plná příběhů, je ohromě bohatá a skýtá spoustu tajemství, která jsou doslova za humny. Krajina je tak štědrá, přitom bychom během všedních dnů odkazy na příběhy, které se v ní odehrály, byli schopni přehlédnout. Zřejmě proto jsem si zvolil výtvarnou techniku, která je hodně nasycená barvami a zároveň se odehrává na pomezí dne a noci v tom zvláštním a trochu tajemném rozhraní,“ přibližuje dvaačtyřicetiletý Kubelka.
„Postupně jsem začal tato místa sbírat. Čarokraj se snaží směřovat k poodhalování věcí, které nejsou prvoplánové a v bedekrech je nenajdete. Hledám pověsti a události, které se odehrály, a místa, která mají své kouzlo,“ říká fotograf, který za zajímavými místy jezdí po celé republice a v poslední době se zaměřil na Královéhradecký kraj.
Na internetových stránkách Čarokraje tak již lze vidět fotografie bývalého hradu Vražba, což je zaniklý hrad u Habřiny, husitské mohyly Mohejlík u Hořic, Bílého mlýna u Kbelnice či Hromovou lípu u Klamoše. Ale i známější místa: například Kuks, zámky Hrádek u Nechanic či v Novém Městě nad Metují nebo Úvoz mrtvých na Chlumu. Ke každému místu náleží příběh zprostředkovaný autorem fotografií.
Čarokraj nemá hranice, jen je potřeba se dobře dívat
„Mám samozřejmě další tipy, kam bych se chtěl vydat. Určitě bych chtěl opět zamířit na Broumovsko, do Podkrkonoší a Krkonoš, kde jsem nedávno fotil v zaniklé obci Sklenářovice. Těžilo se tam zlato a je tam řada sejpů (menší kopcovitý útvar vzniklý při dobývání drahých kovů, pozn. red.), a hlavně 500 let starý středověký most,“ vypráví.
„Co se týká přírody, zaujal mě starý dub v Popovicích poblíž Nechanic, který je považován za nejstarší památný strom na Hradecku a kde se prý v roce 1866 skrývali vojáci. Jsem rád, že Čarokraj je univerzální pojmenování, které má společný pocit či atmosféru, a zároveň stírá hranice,“ říká fotograf a zdůrazňuje, že za působivostí jeho snímků stojí zejména místa samotná a jejich kouzlo. Zároveň dokáže poutavě hovořit o zážitcích ze svých cest za nenápadnou krásou krajiny.
Když vyrazil za převozníkem Proškem, i loďka se objevila
„Dostal jsem se do Luhu pod Branovem, kde se odehrává kniha Oty Pavla Jak jsem potkal ryby. Vzpomněl jsem si samozřejmě na říční přívoz a převozníka Proška. Když jsem se vydal udělat noční záběr k řece Berounce, tamní krajina skutečně promlouvala, slyšel jsem ji, cítil vůně bylin. Spustil jsem dlouhou expozici, byla tma, z rákosí jsem slyšel zvuky zvířat a najednou se ozvalo takové pravidelné žblunkání, které se přibližovalo. Říkal jsem si, že to je snad převozník. Úplně jsem cítil pana Proška a skutečně na druhý břeh přijela loďka. Těžko se to přibližuje slovy,“ líčí Kubelka.
Veřejnost jej zná nejen prostřednictvím jeho fotografií v novinách, ale třeba i díky projektu Humans of Pardubice, kdy zachycoval tváře známých i neznámých lidí.
„Překvapující na tom bylo, jak citlivé věci byli ochotni zveřejnit. Ovšem byl to projekt, se kterým už někdo přišel, který byl v mnoha městech a podílela se na něm řada fotografů. U Čarokraje jsem si říkal, že bych udělal něco ryze svého, něco, co je mi blízké. Důležitý moment byl i ten, že se tím vracím sám k sobě, že je to zároveň jakési sycení vlastních potřeb, tedy třeba touhy jít do lesa,“ popisuje.
„V Čarokraji se skloubí všechno dohromady – příběhy, historie, architektura, umění, příroda. Vždyť ta místa jsou našimi poklady, připomínající naše kořeny, dějiny a události, které jsou v naší krajině zapsané. Připomíná mi to věc, která se přihodila mému synkovi, který šel ze školy přes pole a v oranici našel šest a půl tisíce let starý sekeromlat. To je krásný příklad, který ukazuje i malému klukovi, že je pořád co hledat a objevovat a vždy je kam jít. A že poklady jsou pořád okolo nás,“ připomíná Kubelka.
Přítelkyni vystrašily dvě bílé oči ve tmě
Také nad otázkou na nadpřirozené úkazy na nějakém z tajemných míst fotograf dlouho neváhá.
„Fotil jsem na Rabštejnku (zřícenina hradu, který stával nedaleko od Heřmanova Městce, pozn. red.). Vyrazil jsem tam se svojí milou v létě, kdy bylo dlouho do noci světlé nebe a lesní porost i s hrádkem začaly prosvěcovat světlušky. Bylo to celé romantické, až mi najednou začala okolní tma připadat taková lepkavá, člověk měl najednou pocit, že by už měl raději jít. Tak jsme se vydali zpátky pěšinou hustě zarostlou z obou stran a sledoval jsem cestu spíš pohledem nahoru na štěrbinu mezi korunami stromů,“ vypráví.
„Přítelkyně přede mnou se najednou začala trochu motat. Najednou se mi zdálo, jakoby tam něco vstoupilo a už tam nebyl ten klid a mír. Když jsme došli k autu, přítelkyně se mě začala ptát, jestli jsem to viděl taky. Nevěděl jsem, tak mi vyprávěla, že na té pěšině na ni z houští koukaly dvě velké bílé oči, které byly na dosah a rychle se přibližovaly. Proto předtím zavrávorala a znejistěla,“ líčí fotograf.
Když přijeli domů, na internetu narazil na pověst o pytlákovi, kterému se tam kdysi stalo naprosto to samé.
„Prý viděl dvě bílé oči, které měly patřit duchovi pána toho místa. Vyplašený pytlák doklopýtal do hospody, kde vyprávěl, co se mu tam stalo. Takže jsme tu noc, která vypadala tak nevinně a romanticky, zažili něco podobného – do mě vstoupil divný pocit lepkavosti lesa a přítelkyně viděla tajemné oči. Stejný příběh jsem objevil zhruba hodinu poté, co se přihodil nám,“ uzavírá příběhem Kubelka.
