Pětapadesátiletý fotograf Miroslav Podhrázský se narodil a žije v Hradci Králové, ale pupeční šňůrou je spjatý s Novým lesem u Kuksu. Před desítkami let ho uchvátily barokní sochy, které do pískovcových skal v 18. století vytesal sochař Matyáš Bernard Braun se svými žáky.
Betlém poprvé navštívil v roce 1979 a od té doby se na magické místo pravidelně vrací. Vytvořil koncept fotografických obrazů, jejich jediným tématem jsou právě Braunovy sochy (více o Betlému čtěte zde).
„Betlém mi pokaždé přináší silné zážitky, je to pro mě jakási forma meditace,“ říká fotograf, který má do poloviny března ve Staré radnici ve Dvoře Králové nad Labem výstavu. Aby to měl k sochám blíž, před lety v Kuksu koupil starou usedlost a přestavuje ji. Mezi prvními věcmi, které si z Hradce Králové přivezl, byly fotografie Braunova Betlému. Už zde dokonce uspořádal tři výstavy.
Jaké bylo vaše první setkání s Braunovými sochami?
V 18 letech jsem byl s rodinou na výletě, šli jsme ze Žirče na Zvičinu a zastavili se v Novém lese. Do té doby jsem o sochách nic nevěděl. Pak už jsem je začal sám vyhledávat a na místo se vracet. Nejraději jsem tam jezdil vlakem v pondělí, po turistickém víkendu, kdy památky odpočívaly. Pamatuju si, že jsem nepotřeboval jíst ani pít, stačilo mi pouze vnímat, pozorovat a fotografovat.
Co vás nutí k sochám se stále vracet?
Je to magické místo, které mě nepřestává fascinovat. Člověk tam stále může nacházet nové kompozice, hru světel a tak dál. Proto jsem začal sochy dokumentovat. Je to vášeň.
Jak často do Nového lesa jezdíte?
Nemám vůči tomu žádnou povinnost, takže jsem třeba i několik let vynechal. Když byl Betlém hodně zarostlý nebo prapodivně zastřešený, tak mě to tam příliš nelákalo. Když jsem byl dva roky na vojně, do Nového lesa jsem se také nedostal. Mé návštěvy nejsou nijak pravidelné. Někdy se tam objevím dvakrát v týdnu, jindy jednou za půl roku.
Není to přeci jen trochu stereotyp? Vždyť soch v Betlému není zase tolik.
Víte, pokaždé se tím místem nechávám znovu okouzlit, jako kdybych přišel poprvé. Mění se světlo, úhel pohledu a především samotný člověk a jeho vnímání. Betlém mi pokaždé přináší silné zážitky, je to jakási forma meditace. Někdy neudělám ani jednu fotku. Chci Betlém zaznamenávat do konce života, nemyslím si, že by mě to někdy omrzelo. Je to nekonečný příběh.
Probudilo to ve vás hlubší zájem o baroko jako takové?
Určitě. Také rád poslouchám barokní hudbu.
Jakou denní dobu v betlémě nejraději trávíte?
Nejraději mám podvečery, kdy dochází ke světelnému zklidnění a vyrovnání. Letos v zimě jsem tam večer v mrazu strávil tři hodiny, před centrální reliéf jsem umístil 70 svíček a fotografoval v této zvláštní atmosféře. Vyšlo to zrovna na den, kdy jsem stejný snímek dělal před 33 lety.
Miroslav Podhrázský
|
Do Nového lesa jezdíte skoro 40 let. Jak vnímáte proměny soch a celého místa?
Než restaurátoři před dvěma lety sochy částečně očistili, bylo hodně vidět, jak si je příroda jakoby bere zpátky. Reliéfy zarůstaly mechem, pískovec se drolí. Na druhou stranu na vyčištěných místech je vidět víc, než kolik bych očekával. Betlém postupně mizí, je potřeba si ho užívat, dokud tu ještě je.
Na svých výstavách vytváříte z černobílých fotoobrazů větší kompozice.
Přestože jsem před dvanácti lety přešel na digitální fotoaparáty, nedám na klasickou analogovou technologii dopustit. Ze starých negativů ručně vyvolávám velkoformátová plátna. Když detailní záběry soch složím do jednoho celku, dostane kompozice nový význam. Na výstavě ve Dvoře Králové nad Labem mám kompozici sestavenou z devíti obrazů. Hledám cestu jak být něčím neobyčejný a jak místo originálně přenést do galerie.
Před lety jste v Kuksu koupil starou usedlost, kterou opravujete. Má to souvislost s Betlémem a focením?
Chtěl jsem být sochám blíž. Plánuji, že si tu jednou otevřu malou galerii fotoobrazů. Už jsem tu měl tři výstavy při Dnech otevřených ateliérů. Bylo to v době, kdy na zdech nebyla ani omítka.
