Mezi nejoriginálnější počiny šestadvacetileté Anety Vašatové, která je také členem umělecké kolonie v Josefově, patří multimediální projekt Co je to domov?, na kterém pracuje čtyři roky.
„Chodila jsem s dětmi ze školek a škol z různých měst a vesnic a dětských domovů do lesa, kde jsem jim zadávala vždy stejný úkol, aby ze všeho, co v lese najdou, postavili domeček pro skřítky. Skřítka měly pojmenovat a do jeho domova dát vše, co potřebuje, aby byl šťastný,“ říká.
Děti tvořily a fotografka zkoumala, co si děti představují, když se řekne domov. Vznikla kniha a nyní také dočasná instalace fotografií dětských příbytků pro skřítky, kterou si lze prohlédnout na Velkém náměstí před galerií. V duchu moderního street artu snímky visí na oplocení, které odděluje chodník od rozkopaného staveniště s bagry.
Zkušenosti z válkou zdevastovaných měst
Vůbec nejsilnější obrázky vznikly v uprchlickém táboře na Kypru. „Domov je něco, co nás všechny spojuje nehledě na vyznání, národnost a světadíl. Všichni chceme dát dětem domov,“ míní.
Kontrast mezi díly českých dětí a těmi z uprchlických táborů je znát. Děti ze Sýrie, Somálska či Iráku si musely vystačit s tím, co bylo v táboře po ruce. Někdy vzaly i odpadky. „Ony to však jako odpad nevnímají. Vše kolem nich je na takovém místě nedílnou součástí života,“ líčí.
Na hradeckou fotografku nejvíce zapůsobilo obydlí, kterému děti uprchlíků daly název Tajemství. „Malí stavitelé mi řekli, že domeček je neviditelný, aby ho nemohli najít a zničit zloduši,“ říká umělkyně. Možná se do těchto úvah promítly i jejich zkušenosti z válkou zdevastovaných měst, odkud musely s rodinou utéct.
Fotografka se snaží v dětech probouzet kreativitu už od školky. Obyčejný klacek, pokud zapojíte fantazii, se může stát dinosaurem. „To samé by měli dělat dospělí, kteří často zapomínají vidět kouzlo v obyčejných věcech,“ tvrdí. S patnácti dětmi se i proto chystá v srpnu do krkonošské Malé Úpy už podruhé na umělecký tábor.
Recto verso/Rub a líc
Mnozí mohli v Hradci narazit na její další projekt Recto verso, což v latině znamená rub a líc. Autorka se zabývá vztahem mezi člověkem a přírodou a zkoumá, jak na sebe člověk a příroda působí. Výsledné fotomontáže zachycují, jak se lidé do přírody odrážejí a jakou v ní zanechávají stopu.
Hlavním pojítkem neobvyklých uměleckých děl je nikdy nekončící proměna. „Mojí snahou je zachytit proces, který se vytrácí z fotky i z řemesel. Dříve to trvalo několik dní, než člověk udělal dobrou fotku. Teď vezmete mobil a hned je na světě. Jenže tím se z ní vytratil osobní vztah autora k výsledku,“ říká fotografka.
Proces vzniku každého snímku vnímá jako neodmyslitelnou součást díla. Vše začíná u snímku pořízeném v přírodě na digitál.
„Snímky potom tisknu na látky, na dřevo, na sklo, na dorty i na šaty. Látku vezmu, jdu s ní zpět do přírody, buď do té samé, kde byl pořízen první snímek, nebo do nějaké kontrastní. Do látky nejčastěji zabalím sama sebe a na samospoušť pořídím další snímek, se kterým pak opět pracuji. Všechny mé projekty jsou neukončené a vlastně neukončitelné. Vše mohu dál recyklovat, opakovat a měnit. Vždy vznikne něco originálního,“ vysvětluje absolventka vysokoškolského oboru reklamní fotografie.
Ve svých pracích lidem často zakrývá tváře, aby reagovala na současné trendy sociálních sítí, ve kterém lidé staví sebe a svůj obličej do centra všeho dění. Fotografie aplikuje do hudby i tance, původním kompozicím vdechuje život.
V šatech s potiskem fotky se objevují modelky na venkovních přehlídkách. Výstavu měla například ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové, na další výstavu Point of view bylo možné narazit v novém hradeckém informačním středisku u muzea. Od října bude učit na vysoké škole.
