RECENZE: Goldoniáda v hradeckém divadle připomíná spíše Donšajny

Slibovaná komedie z divadelního prostředí v režii Jiřího Nekvasila měla být nostalgickým povzdechem v duchu Felliniho filmu A loď pluje. Bezradné prázdno však spíše připomíná Menzelovy Donšajny. Goldoniho Impresário ze Smyrny nepatří k vrcholům 129. sezony hradeckého Klicperova divadla.

Inscenace Impresário ze Smyrny v režii Jiřího Nekvasila v hradeckém Klicperově divadle. | foto: Archiv Klicperova divadla

Přijde mi až líto, kolik divadelního dělnictva, skutečného i najatého do komparsu od kulisáků po pážata a nápovědu se musí převlékat kvůli jedinému překvapivému a originálnímu momentu v nové inscenaci Goldoniho komedie Impresário ze Smyrny.

Impresário ze Smyrny

Režie: Jiří Nekvasil

Autor: Carlo Goldoni

Překlad: Jaroslav Pokorný

Hudba: Miloš Orson Štědroň

Hrají: Filip Richtermoc, František Staněk, Isabela Smečková Bencová, Natálie Holíková, Kristýna Kociánová, Miroslav Zavičár, David Smečka, Josef Čepelka, Hynek Pech a Jan Bílek

Režisér Jiří Nekvasil, jehož zdejší Grabbeho Don Juan a Doktor Faust patří k nezapomenutelným spektáklům hlavně díky "velkému plátnu krve a kabaretu", chtěl vystavět nostalgický povzdech nad operou, kde tenoři přepadávají přes vlastní důležitost a subrety kvůli angažmá udělají cokoliv. Triumf má slavit piranní morálka sebestředného panoptika pěveckých neumětelů.

Ideální půda pro gagy, herecké situace, zběsilé výpady, erotické jiskření či případné aktualizace a karikatury dnešních principálů a jejich mecenášů nebo zřizovatelů. Herci s chutí rozpoutat goldoniádu v 21. století tu jsou, ale Nekvasilova režie jakémukoliv rozpoutání brání, čímž veškeré spíše jen naznačené situace ztrácejí na energii, rytmu a bohužel i na humoru.

Navíc se inscenace drolí do různých stylů. Expresivní sopranista Carluccio Davida Smečky přichází z commedie dell'arte, tenor Pasqualino Miroslava Zavičára spíše z Bachových pašijí či wildovských konverzaček.

Trio subret - Natálie Holíková, Isabela Smečková Bencová a Kristýna Kociánová - dělá, co může, ve společných dialozích naznačují, kolik odstínů humoru od slovního po parodický by si rády zkusily, ale nikdo to po nich nechce. Snad kromě diváka.

do PC
pro iPad

Alespoň dvě velké scény s Turkem, jehož Filip Richtermoc pojal s civilní úsporností, zasvítí přirozeným vtipem z jazykového nedorozumění a z nepochopení mentality operních narcisů.

Ani secesní hala benátského hotelu, kde přes dveře lze zahlédnout Canallettiho Benátky, atmosféře spíše staročeské frašky nedodá, můžete nabýt dojmu, že jde o místo oficírských pijatyk ze Švejka než o apartní ring volný pro ega pěvců bez zábran.

Režisér avizoval i inspiraci Felliniho filmem A loď pluje, jenže zůstal u povrchní překostýmovanosti, aniž by naznačil cokoliv existencionálního. O výraznější výpovědi o operním světě nemluvě.

Závěrečná skutečně operní defiláda s muzikou Miloše Orsona Štědroně a s matným pozpěvováním herců vyznívá značně rozpačitě. Bůh ví proč se mi závěr na premiéře maně propojil s Menzelovými Donšajny. To přeci byla úplně jiná "opera", snad ještě smutnější.