Frontmanka i textařka někdejší kapely Deset očí se do Hradce Králové čas od času vrací. Iva Marešová tu už byla se sólovým albem Na křídlech koní, na němž ji doprovázeli jazzmani i muzikanti od Vlasty Redla, či jako zpěvačka Precedens. V pondělí v 19 hodin v AC Klubu představí novinku, album Kéž bouře by přišla.
„Album jsme tvořili přes dva roky. V té době byl můj život velmi zajímavý, dostala jsem mnoho důležitých životních lekcí a pochopila, kdo jsem a co je to úcta k sobě samé. Byla to jedna velká bouře, ale pro mne také doslova požehnaná doba, díky které jsem si uvědomila i svou ženskost. Album Kéž bouře by přišla to všechno obsahuje. Vědomí, že jsme tvůrci, že jsme silní, že náš duch je svobodný. Vědomí odvahy říci ano i ne, odvahy být k sobě pravdiví a nezrazovat se. Když se toto všechno v člověku usadí, zjistí, že je sám sobě smyslem života, a může to poznání obrátit i ven,“ říká Iva Marešová.
Proč sólovou desku po tolika letech? Vždyť Na křídlech koní vyšlo před devíti lety.
Asi bych ji nenazývala přímo sólová. Kéž bouře by přišla je společná práce s mistry akoredeonistou Aliaksandrem Yasinským a kytaristou Michaelem Vašíčkem. Tentokrát jsem desku nechtěla nejprve točit a poté s kapelou zkoušet a koncertovat, ale udělali jsme to naopak. Naše trio funguje od roku 2013, nejprve jsme písně skládali a hráli na koncertech, pak jsme společně dva roky na desce pracovali. Natočili jsme asi dvaadvacet písní a z toho čtrnáct vybrali na desku. Cítím, že bez tlaku a v naprosté pohodové atmosféře jsme ji nechali dozrát přesně do toho správného tvaru a vydali ji ve správný okamžik. Moc se těším, až ji na našem koncertě v mém rodném Hradci Králové představíme posluchačům. Všechny srdečně zvu. Doufám, že se potkám i s přáteli, které jsem roky neviděla.
Kmotry alba jsou herečka Ivana Jirešová a zpěvák Kamil Střihavka. Na snímku jsou také Iva Marešová a Aliaksandr Yasinski.
Co se s vaší tvorbou devět let od Na křídlech koní dělo?
Průběžně jsem tvořila. S 999 jsme po naší desce Na křídlech koní skládali nové písně a koncertovali, potom od roku 2013 tvoříme s Aliaksandrem a Michaelem. Některé nové písně ještě z dob 999, které se nedostaly na další nahrávku, jsme přearanžovali s akordeonem a hrajeme je i teď. To celé vyústilo do momentu, kdy jsme vydali Kéž bouře by přišla.
Máte pro svou současnou tvorbu vlastní charakteristiku? World music? Folk? Akustický šanson?
Řekla bych nejspíše world music se slovanskými kořeny. Je to hodně zemitá a syrová hudba, přímočará, bez úhybů a velkoaranží. Jde na kost.
Co vaše spolupráce s kytaristou Michalem Pavlíčkem?
Na ni velmi ráda vzpomínám. Bylo to období plné inspirace a krásné muziky. Má spolupráce na jiných projektech se mi teď přesunula například k Blue Effectu, Čechomoru a od ledna zpívám s Precedens. Všeho si užívám a nesmírně si vážím spolupráce s lidmi, kteří vidí život i hudbu z mnoha úhlů pohledu a barevně.
Jak jste se potkali s běloruským akordeonistou Aliaksandrem Yasinským?
Chvíli jsem učila na jedné pražské soukromé škole zpěv a tam jsem Aliaksandra potkala poprvé. Podruhé jsem ho viděla na koncertě v Rudolfinu. Hrál famózně a jinak, než jak jsem slýchávala u akordeonistů do té doby. Zrodil se mi v hlavě nápad na duo zpěv a akordeon. Trochu úlet, ale zkusili jsme to a od první zkoušky bylo jasné, že jsme společně vstoupili na cestu, která bude dlouhá, naplňující, vyživující a plodná. A z reakcí okolí se zdá, že i celkem originální.
Proč jste si k duetu Fany rozkvetly stromy vybrala Lucii Bílou?
Tato píseň je vlastně rozhovor dvou žen. Žen, které jsou silné, vědomé, samostatné a zároveň si jsou jisté, že láska i muži jsou nedílnou a důležitou součástí jejich životů, protože ženy jsou zrozeny pro to, aby milovaly, jsou plné emocí, něhy, citů, že jsou schopny projevit svou ženskost, slabost, křehkost i zranitelnost, vidět muže silného, hodného lásky a úcty, zároveň neztrácet a milovat sebe sama. Manipulační nástroj nazývaný emancipace a feminismus odvádí jak ženy, tak muže od jejich skutečné podstaty a od lásky. Žijeme tu v chaosu, kde muži nevědí, jak být muži a stejně tak ženy nevědí, jak být ženami. Píseň je o rovnováze a o schopnosti být mužem a ženou. Chtěla jsem, aby v ní zazněly ty hluboké, silné a ryzí ženské energie, které se nebojí, že budou na někoho příliš a nemají strach zajít do extrému. Věděla jsem, že s Lucií to bude možné, a jsem velmi ráda, že souhlasila a duet se mnou nazpívala, a vážím si toho. V těchto dnech na něj dokončujeme i videoklip v režii Vladimíra Morávka.
Stále vás živí muzikály?
Ano, kromě koncertů a ostatních mých hudebních aktivit mě živí i divadlo, které miluju. V této sezoně hraju v divadle Hybernia královnu Antoinettu v muzikálu Antoinetta – královna Francie, Laurecii Bosetti v muzikálu Mefisto a v plzeňském Divadle J. K. Tyla slečnu Kdo v muzikálu Freddie the king of Queen.
Před mnoha lety jste z Hradce odešla do Prahy. Jak tenhle krok vnímáte zpětně?
Rozhodně je to krok zásadní, zpětně to však vidím jako přirozenou cestu, ke které v mém životě muselo dojít. Prahu vnímám jako nutné místo pro můj život, alespoň pro tuto chvíli je tomu tak. A to nejen kvůli práci, je to důležitý bod na cestě mého srdce.
