Jeho filmový rukopis je rozpoznatelný nejen obrazovou dokonalostí, ale také velkou úctou k tématu. Mapoval odlišnosti lidských duší, ale také různých národností, kultur či prostředí. Kamerou poznával svět, stále akcentoval potřebu lásky a tolerance i vztah k přírodě.
Náchodský rodák vystudoval obor fotografie na Průmyslové grafické škole v Praze a absolvoval kameru na Filmové fakultě Akademie múzických umění (FAMU).
Od roku 1957 pracoval jako kameraman filmových týdeníků, reportážních a dokumentárních filmů. Za kamerou se setkal s řadou významných režisérů (Jiří Papoušek, Helena Třeštíková, Drahomíra Vihanová, Andrea Majstorovičová a hlavně jeho druhá manželka Olga Sommerová).
Ze spolupráce s Evaldem Schormem v 60. letech vzešly pozoruhodné snímky Země zemi, Stromy a lidé, Železničáři, Proč? nebo Zrcadlení.
Dostal od Havla medaili Za zásluhy
Dvakrát se Špáta stal symbolem doby: proslulým filmem Největší přání v roce 1964 a druhým dílem z roku 1990, v němž zaznamenal pokolení listopadové revoluce. Unikátní jsou také snímky Hallo, Satchmo! (1965), v němž zachytil pražskou návštěvu Louise Armstronga, a krátkometrážní film Mezi světlem a tmou (1990), který vznikl ve spolupráci s fotografem Jindřichem Štreitem.
Jan ŠpátaKameraman, režisér a vysokoškolský pedagog, jenž učil na FAMU. Narodil se 25. října 1932 v Náchodě a zemřel 18. srpna 2006 v Praze. |
„Měl jsem štěstí, že mou profesí se stal film dokumentární, a protože dokumentární film a život jedno jsou, nebylo v mém životě události, která by nějak s filmem nesouvisela. Byl pro mne poznáváním, učil mě dívat se a vnímat, dopřál mi dobrodružství tvorby, ovlivnil mé lásky a přátelství, dal zakusit hořkost trápení, zoufání a beznaděje i okamžiky největšího štěstí,“ vyznal se ze své lásky k profesi v roce 1998.
Své postoje Špáta manifestoval například v esejích o stáří (Respice finem, 1967), v líčení osudů postižených (Vstaň a choď, 1987), v kolážích o hudbě (Variace na téma Gustava Mahlera, 1981) a o sportu (Atletické variace, 1982).
S oblibou pracoval na portrétech obyčejných lidí (Maruška, 1979), natočil řadu působivých dokumentů ze svých cest (Lidé z hor, 1968; Japonsko, má láska, 1992). Mezi nejvýznamnější snímky se řadí také Kreutzerova sonáta (1979) či Carpe Diem (1988).
V říjnu 2002 dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Jeden z nejuznávanějších českých dokumentaristů zemřel po krátké nemoci 18. srpna 2006, ve věku 73 let. Pro cyklus GEN natočila jeho portrét Olga Sommerová, se kterou má dceru Olgu, také dokumentaristku.