Bývalý učitel a amatérský historik a badatel Josef Krám z Rychnova nad Kněžnou.

Bývalý učitel a amatérský historik a badatel Josef Krám z Rychnova nad Kněžnou. | foto: Ondřej Littera, MAFRA

Zapadlý Rychnov jsem na mapě rozsvítil, chlubí se amatérský badatel

  • 2
Sedmasedmdesátiletý učitel Josef Krám přišel do Rychnova nad Kněžnou kdysi na umístěnku. Městu a jeho osobnostem zasvětil roky práce a začátkem 90. let začal vydávat vlastním nákladem průvodce. Získal několik ocenění a čestných uznání.

Jak průvodce Rychnovem vznikal?
Je to výsledek mé dvaatřicetileté práce. Nejen že jsem učil češtinu jako svůj obor, ale s žáky jsem chodil po Rychnově a jezdil s nimi i do divadel. V roce 1982 mě požádala okresní lidová knihovna, abych napsal průvodce. Nakonec nesměl vyjít, protože jsem měl škraloup kvůli letům 1968 i 1969. Tehdy jsem dost publikoval, fotografoval, byl se studenty na pohřbu Jana Palacha. Kuriózně se pak části z průvodce objevily na pokračování v městském zpravodaji pod pseudonymy Rich. Novák a K. Něžná. Kolega v kabinetu byl nadšený, co se dočetl, jenže tenkrát jsem mu ani nesměl říct, že to píšu já.

Má duši průvodce

Bývalý středoškolský kantor Josef Krám nezapře duši průvodce. Při procházce Rychnovem nad Kněžnou sype z rukávu zajímavosti i vlastní historické objevy. Proběhne bankou v nárožním domě čp. 47 na Starém náměstí, kde míval tatínek spisovatele Karla Poláčka koloniál. Na bývalém hřbitově u kaple Proměnění Páně ukáže cenný náhrobek z roku 1636 a uprostřed industriálního předměstí Rychnova načrtne místo, kde kdysi stávala katovna, jejíž malované stropy zachytil ještě etnograf Josef Korejz Blatinský. Takový zážitek si může dopřát každý, kdo si na cestu po Rychnově vezme do ruky jeho "Průvodce Rychnovem nad Kněžnou a Čtení o Poláčkově městě". 

Badatel Josef Krám vydal Průvodce Rychnovem nad Kněžnou.

Do průvodce jste investoval čas, cestování, peníze...
Nechci, aby mě někdo litoval, je to tak. Nechodil jsem do hospod, ušetřili jsme, žena měla pochopení. Neuvěřitelně to narůstalo. Nejdřív to bylo jedno CD, pak dvě, pak vzniklo DVD a e-book, ale neměl jsem na to už dál síly. Vše jsem věnoval v roce 2012 městu formou licenční smlouvy, aby si to dál mohlo vydávat a prodávat samo.

Objeví se ještě v tištěné podobě?
Souběžně jsem vydával průvodce i tiskem, ale to už je rozebrané. Čtení o Poláčkově Rychnovu nad Kněžnou vloni podpořila ČSOB, která sídlí v domě, kde žili Poláčkovi, ale publikace už je rozdaná. Dostávám se do schizofrenní situace, kdy průvodce má obrovský ohlas od nás, z Německa, USA i odjinud, ale jeho tištěné vydání není zatím na obzoru. Byl bych rád, aby se to podařilo, protože zdejší gymnázium bude letos v říjnu slavit 300 let.

Jaké unikáty jste zařadil do průvodce?
Obsah stále rozšiřuji, ale dám příklad. Málokdo bude vědět, že první profesor české řeči a literatury na univerzitě v Praze a rychnovský rodák František Martin Pelcl měl mezi potomky i nositele Nobelovy ceny. Byl jím jeho praprapravnuk Carl Ferdinand Cori, který spolu s manželkou obdržel v roce 1947 Nobelovu cenu za medicínu. Pelclova dcera se jmenovala Karla (Carolina) Cori. V archivu na rychnovském zámku jsme našli dopis Carla Coriho z roku 1934 s listinou s Pelclovým rodokmenem, který poslal pořadatelům tehdy chystaných oslav 200 let Pelclova narození.

Podílel jste se na upřesnění data smrti Karla Poláčka.
Poláček se narodil v Rychnově a dřív jsem učil studenty, že zemřel 19. října 1944 v koncentračním táboře Osvětim. Když se v roce 1992 konala mezinárodní poláčkovská konference v Rychnově, ve svém volnu mezi vyučováním jsem ji navštívil. Ale když už třetí účastník mluvil o tom, že se blíží výročí Poláčkovy smrti z roku 1944, nevydržel jsem to. Už dřív jsem psal, že zemřel někdy v lednu nebo únoru 1945 v Gleiwitz, polsky Gliwice, a vystoupil jsem tam s tím. Hleděli tehdy na mě, že je to úplný nesmysl. Teď už se uvádí 21. leden 1945.

Josef Krám

* Narodil se v roce 1937, pochází z Vysoké nad Labem. Vyučoval osmatřicet let na odborných školách v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1959 dokončil obor český jazyk a literatura, v roce 1966 obor španělština, v roce 1978 dosáhl doktorátu z filozofie.

Malý Josef Krám ve Vysoké nad Labem.

Josef Krám se svou dcerou Evičkou ve Vídni.

* Krédem amatérského badatele je španělské přísloví Quien busta, halla neboli Kdo hledá, najde.

Spolupracuje s rozhlasem, publikuje například na krajanských webech, působí jako průvodce českých a polských turistů po republice i Evropě.

* Je autorem DVD průvodce městem a e-booku "Průvodce Rychnovem nad Kněžnou a Čtení o Poláčkově městě". Zájemci si mohou koupit DVD v městském informačním centru nebo si zdarma stáhnout e-book z webu www.rychnov-city.cz.

* Královéhradecký kraj ocenil autora medailí za rozvoj cestovního ruchu v březnu 2011, v červnu 2011 obdržel Cenu města Rychnova nad Kněžnou za kulturní přínos. V roce 2013 získal od Nadace Charty 77 čestné uznání Sensen neboli Senzační senior.

Jak vás napadlo po tom pátrat?
V časopise Kmen se totiž před sametovou revolucí objevila zmínka o Poláčkově německy psaném skeči, který vytvořil na Vánoce 1944 pro spoluvězně v koncentračním táboře Hindenburg, polsky Zabrze. Toho si však nikdo nevšiml. Dalším pátráním jsem pak došel k jménu Poláčkovy spoluvězeňkyně Kláry Baumöhlové. Byla to úplně mladinká Židovka z Prešova. Hradecký rozhlas poslal po letech přímo k ní redaktora a technika a ona uvedla, že skutečně byla s Poláčkem v koncentračním táboře Hindenburg a on tam pro ně napsal skeč, kde předvídal konec války. Neskutečné. Ona dokonce znala i části toho textu. Ten se pak dostal na rozbor katedrám germanistiky a potvrdilo se Poláčkovo autorství. S paní Baumöhlovou jsem se pak osobně setkal, byli jsme pozváni oba už jako čestní hosté na poláčkovskou konferenci v roce 1995, tedy k tomu správnému výročí.

Jak se stalo, že jste učil i Poláčkova vnuka?
Karel Poláček byl ženatý, měli dceru Jiřinu Jelinowiczovou. Manželství se mu rozpadlo, on pak žil s právničkou Dorou Vaňákovou. Tato paní dokázala neskutečnou věc, a to už po okupaci Němců 15. března 1939, že na gestapu vymohla, že Jiřina mohla vycestovat pryč. Karel Poláček s Dorou šli do koncentračního tábora, ale Jiřina si v Londýně zachránila život. Pak se vrátila a někde bydleli v Praze. Na průmyslovce jsem učil v 60. letech Martina Jelinowicze, Poláčkova vnuka, on i jeho maminka později odešli do Kanady. Když jsem se s paní Jelinowiczovou setkal v 90. letech, jen jsem tehdy plácl, že Martin šel na naši průmyslovku určitě kvůli svému dědečkovi. Nezapomenu, jak se na mě dívala. Řekla, že mám pravdu jen napůl. Oni bydleli po válce v Praze a za komunistického režimu jí nechtěli vzít syna na střední školu. A rychnovská průmyslovka tehdy podle ní měla pověst svobodomyslné školy a přijala ho. To mi bylo milé, když to po letech ocenila. Martin k nám pak jezdil, bydlel u nás.

Regionální historie vás lákala vždycky?
Ne, ale objektivně musím říct, že jsem se celý život učil. Považoval jsem za naprosto samozřejmé, že musím znát víc než ostatní. Klidně jsem mohl zůstat u toho, že jsem zakončil vysokou školu a byl profesorem češtiny. Ale pustil jsem se do studia dalších jazyků, němčiny, polštiny, španělštiny. Mě to bavilo. Nejsem vůbec Rychnovák ani historik. K tomu jsem průvodce zpracovával v nejmodernějších elektronických formách, což nikdo dosud nedělal. Po technické stránce je už e-book na nejvyšší úrovni. Zvou mě kvůli němu na mezinárodní výstavy, konference, na vysoké školy. Zvali mě do Berlína, do Londýna, ale odmítl jsem. V dubnu se chystám na zahájení mezinárodní konference o internetu do Hradce Králové, které se uskuteční v Klicperově divadle. To je prestižní.

Hlavní vaše vlastnost je zvědavost?
To není správné slovo, spíše zvídavost. Jsem člověk, který se neustále učí, velice pracovitý a cílevědomý. Velkou část práce jsem na průvodci udělal až jako důchodce. Denně se tomu věnuji osm až deset hodin, kdy zpracovávám dokumenty na počítači. Říkám to i manželce, je to naprosto neviditelná práce a spousta drobností. Vyšťoural jsem třeba, kde je pohřbená Jetti, tedy Henriette Rettich, což byla jedna z nejvýznamnějších českých sopranistek a dcera Magdaleny Dobromily Rettigové. Rettigovi pobývali v Rychnově deset let. To pátrání přitom nebyla žádná legrace.

Josef Krám tráví u svého počítače osm až deset hodin denně.

Jak se vám to povedlo?
Psal jsem bez úspěchu na ředitelství mnichovské opery, pak jsem uvrtal na dálku jednu mladou paní Sidonii Seidel, původem z Rychnova, která se provdala do Německa, aby se šla podívat na hrob této Jetti. Ona pak s rodiči pátrala na Starém jižním hřbitově v Mnichově po hrobu, jehož číslo jí sdělila správa tamních hřbitovů. Nápis na hrobu však hovořil o Felice von Mussinan. Naštěstí Sidonii napadlo podívat se na hrob z boku. Díky německé důkladnosti víme, že hrob dřív skutečně patřil bavorské královské dvorní pěvkyni Jindřišce Rettichové. Narodila se roku 1813 v Přelouči a zemřela v 41 letech na choleru.

Kdybyste dostal umístěnku do jiného města, nejspíš byste psal průvodce o něm, že?
Přesně tak. Myslím, že na mapě republiky jsem tím Rychnov rozsvítil. Do té doby to bylo zapadlé městečko.

Oč se zajímáte teď?
Psal jsem teď třeba řediteli České lesnické akademie v Trutnově kvůli Kryštofu Kolowratovi, což byl pozdější majitel rychnovského zámku. Na té škole studoval. Komunisti ho vyhodili po písemné maturitě v roce 1949, Státní bezpečnost ho mučila a vhodila do kobky do vězení v Trutnově. Svědectví o tom mám od švagra Jiřího Šlitra, Ferdinanda Mroženského. Také si píšu se Salcburkem. To je kuriozita, že se na zámku v Rychnově našel dopis, který psala vdova po Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Vypadá to jako vtip, ale je to doporučující dopis pro kuchařku, která v Salcburku sloužila.