Jak se člověk dostane k tomu, že sám vyrazí do končin, kam by se ledaskdo bál i s cestovkou?
Když jsem ještě někdy ve svých 16 nebo 17 letech toužila jet na dobrovolnický projekt do pralesa v Thajsku, rodiče mi to zakázali. Tehdy jsem z toho byla hodně smutná. Mamka mi darovala náramek jako symbol toho, že se určitě do pralesa brzo podívám. A ten náramek jsem si vloni po letech vzala a měla ho při své cestě do Indonésie a na malajské Borneo pořád při sobě.
"Moje srdce tíhne k pralesům"Kateřina Holubová pátým rokem studuje biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze: "Už na gymnáziu v Hradci jsem se začala zajímat o problémy životního prostředí, změny klimatu a později i o ochranu biodiverzity. A jelikož na rozmanitost života jsou nejbohatší deštné pralesy, moje srdce už dávno tíhlo k pralesům, především k těm v jihovýchodní Asii."  |
Co jste tam přesně dělala?
Jela jsem na východní Jávu do Národního parku Meru Betiri, ve kterém je na okraji pralesa pláž Sukamade, jedno z nejdůležitějších míst v Indonésii pro rozmnožování několika druhů mořských želv. Spolu s dalšími dobrovolníky jsem hlídala pláž před zloději vajec, vybírala vejce karet obrovských z písku, přenášela je do líhní a vypouštěla želví mimina do oceánu.
A jak se místní lidé k cizincům a obzvlášť k ženám chovají?
Cizinců si považují a jsou ochotni kdykoliv sami od sebe nezištně a s úsměvem pomoct a poradit. I když jsem cestovala sama a třeba i v noci, nikdy jsem neměla strach, ačkoliv mě Indonésané často oslovovali a divili se, jak můžu jako žena cestovat sama. Místní překvapivě znali Českou republiku, i když většinou pouze několik našich fotbalistů.
Takže na tamní kulturu jen samá chvála...
Růžové všechno není. Negativním zjištěním pro mě třeba bylo, že například v národním parku s důležitou želví záchrannou stanicí téměř nikdo ze zaměstnanců neměl přírodovědné vzdělání. Veškeré znalosti o mořských želvách čerpají pouze z praxe. Tudíž mají velmi často úplně mylné informace, které želvám ve výsledku škodí. Kromě toho většinou nepracují v parku z vlastní vůle, ale byli tam dosazeni vládou, z čehož pramení jejich vlažný přístup.
Nenudíte se nyní bez dobrodružství?
Jsem dost zaneprázdněná diplomovou prací, dobrovolnictvím v Greenpeace, prací na recepci advokátní kanceláře a plánováním blížící se cesty do jihovýchodní Asie. Chci jet letos v létě na měsíc jako dobrovolnice do pralesní rezervace v ekosystému Leuser na severu ostrova Sumatra. Je to poslední místo na světě, kde se čtyři kriticky ohrožené druhy velkých živočichů - tygři sumaterští, orangutani sumaterští, nosorožci sumaterští a sloni sumaterští - vyskytují pospolu. Společně s dalšími dobrovolníky bych měla monitorovat výskyt těchto i dalších druhů zvířat, účastnit se protipytláckých hlídek, zamezovat přeměně lesa na zemědělskou půdu a provádět osvětu mezi domorodci a turisty.
Jak často se vracíte domů do Hradce?
Skoro každý týden na víkend. Pro mě je Praha, a obzvlášť její úplné centrum, kde bydlím, moc rušná a betonová. Doma s rodinou se cítím dobře, máme zahradu, bydlíme na okraji města přímo u řeky, pár set metrů od krásných hradeckých lesů. Takže jak jen můžu, jezdím na kole nebo chodím ven s naším psem. Ten les jsem vždycky zbožňovala a posledních pár let je pro mě lékem na Prahou pocuchané nervy, městský stres a frustraci.
Proč zrovna Greenpeace? Řada lidí tuto organizaci kritizuje a obecně ne každý ekology uznává...
Už dlouho se zajímám o ochranu přírody a životního prostředí a obzvlášť devastace indonéských pralesů kvůli palmovému oleji a těžbě dřeva mě hodně tíží. Je mi ale jasné, že i když se člověk snaží sebevíc, často je pro dosažení velkých změn důležité být součástí velkého a silného celku, který je slyšet. Proto jsem se rozhodla mít svůj vlastní maličký podíl.
S pralesy je to opravdu tak zlé?
V Indonésii pralesy mizí a kromě palem na plantážích nic jiného neroste ani nežije. Palmy neudržují vlhkost, cítíte sucho a výheň. Doslova poušť. Je to hrozný pohled, když si uvědomíte, že všude tam stál na život a vláhu neuvěřitelně bohatý deštný les. Na Jávě a stejně tak i na Bali byly pralesy až na vzácné výjimky už v průběhu minulých staletí vykáceny. I v národním parku, který by měl být chráněný, jsem viděla, že na jeho území prosperují plantáže na kaučuk, kakao, kávu či kokos, kterým musel původní drahocenný prales ustoupit.
