Když Jan Pěta v roce 2008 přebíral Hradeckou múzu, neboť Knihovna města Hradce Králové, jíž šéfoval, se stala Knihovnou roku 2007, mluvil o dluhu. Nyní už je jeho královéhradecký literární místopis k mání u knihkupců.
Bývalý ředitel hradecké knihovny Jan Pěta.
Kdo chce, může procházet historickým i Gočárovým Hradcem a Pětova publikace mu bude zasvěceným bedekrem osobností, děl i dějů. Poutavého Literárního průvodce Hradcem Králové, v němž nechybí historické ani současné snímky, vydala na sklonku loňského roku knihovna města.
Práce na knize musela být nesmírně dlouhá...
Intenzivní práce zabrala tři roky. Přiznám se, že mě bavila, včetně detektivního pátrání v archivech. Rád jsem četl často málo dostupné literární texty a vyhledával v nich úryvky vhodné pro Hradeckou čítanku. Musím se však zmínit o genezi knihy a jejích proměnách. Záměr napsat literární místopis našeho města je staršího data. Poprvé s ním přišel bývalý ředitel městské knihovny František Vích v roce 1995. Začal už dokonce bádat v archivech, ale bohužel brzy nato zemřel. Ten záměr jsem pociťoval jako výzvu a dluh, k vlastní práci jsem se však dostal teprve po letech. Text první verze rukopisu se mi rozrostl na 520 stran.
Musel jste tedy škrtat?
Ano, když se Knihovna města Hradce Králové rozhodla práci vydat ke 120. výročí svého otevření, bylo třeba z praktických důvodů rukopis přepracovat a zkrátit. Z abecedně řazeného místopisu, opatřeného poznámkovým a citačním aparátem, se stal průvodce historickým centrem i novějšími oblastmi města. Odpadla druhá část textu – Hradecká čítanka, která obsahuje úryvky z literárních děl vztahující se explicitně k Hradci. Původní verze místopisu s Hradeckou čítankou vyšla v omezeném počtu exemplářů na CD, od března 2017 bude k dispozici na webových stránkách knihovny.
Jaký je podle vás literární Hradec?
Překvapivě bohatý. I když jsem se omezil pouze na básníky, prozaiky a dramatiky, kteří už nežijí a jejichž dílo je uzavřeno, publikace obsahuje údaje o 220 autorech, většinou z 19. a 20. století. Provádí čtenáře po místech spjatých s narozením, studiem, pobytem nebo působením těchto literátů, ať již všeobecně známých, nebo zcela zapomenutých. Ostatně jeden z nejznámějších, Viktor Fischl, napsal: „Tady byl z nějakého důvodu vždycky bohatší literární život než ve většině jiných českých měst.“
Čím to bylo?
Osobně se domnívám, že tím hlavním důvodem byla existence mnoha hradeckých škol, a to už v 19. století: staroslavného gymnázia, kněžského semináře, učitelského ústavu, reálky a obchodní akademie. Většina spisovatelů na těchto školách studovala nebo vyučovala. Není náhodou, že právě mezi studenty vznikala neformální společenství literaturou doslova žijící: proslulá Mansarda v první dekádě 20. století, gymnaziální kroužek Vítěz ve 40. letech nebo Bohoslovecká literární a řečnická jednota, založená studenty kněžského semináře v roce 1879.
Věděli jste, že
|
Čím je literární Hradec vzácný či specifický?
Za hradecké literární specifikum považuji rozsáhlý okruh obrozeneckých spisovatelů a úlohu, kterou sehrálo nakladatelství Jana Hostivíta Pospíšila v českém písemnictví první poloviny 19. století. Soustředilo kolem sebe nejen východočeské autory té doby, ale též velkou část ostatních obrozenců. Přes 900 titulů z produkce Pospíšilova nakladatelství bylo napsáno v češtině. Hradec se tehdy stal magnetem, který přitahoval literáty nejen díky Pospíšilovi, ale též kvůli věhlasu, který měl ve vlasteneckém prostředí třeba profesor gymnázia Václav Kliment Klicpera. Za ním přišel do našeho města mladý Josef Kajetán Tyl. To ovšem platí i o době pozdější. Student Alois Jirásek po svém nástupu na zdejší gymnázium byl překvapen a obdivoval vlastenecké smýšlení profesorského sboru v čele s ředitelem Janem Květoslavem Klumparem.
A další charakteristika?
Ti, kterým říkáme hradečtí spisovatelé, většinou nestrávili v Hradci Králové celý život. Otokar Šimek ve studii Z města literárního konstatoval, že velká část obyvatelstva, „právě ta, která Hradci dodává rázu intelektuálního ... jest zde pohostinsku ... přicházejí a odcházejí“. Nicméně Hradec považují za svůj „milý domov“.
Dá se tedy odvodit, čím je město nejvíce inspirovalo?
Odpověď volně souvisí s konstatováním o příchodech a odchodech hradeckých spisovatelů. Převážná část z nich prožila v Hradci mládí, první lásky – jsou tedy jejich literární návraty a inspirace městem pokryty nostalgickým oparem, což platí zejména pro básně nebo vzpomínkové texty. Jinak ovšem nějakou společnou literární linii či předurčení Hradcem nelze vystopovat. Je faktem, že do mysli i díla se většinou vepsaly hradecké řeky, dominanty Bílá věž a katedrála sv. Ducha, Velké náměstí s proslulým korzem, pevnostní valy a příkopy...
Dává sumář literátů nějaké odpovědi? Třeba proč je Hradec usedlejší než jiná stejně velká města?
Polemizoval bych s vžitým tvrzením, že je Hradec Králové usedlejší. V historické perspektivě vidím naopak stálý pohyb a změny. Středověkou expanzi a růst města „druhého po Praze“, radikální převrat v době husitské, renesanční stavební oživení a intelektuální kvas humanistů, přestavbu na barokní pevnost, která přinesla totální změnu v osídlení i vnější tváři Hradce, úsilí hradeckých obrozenců, entuziasmus spolkového hnutí, urbanistické změny po zbourání hradeb a budování „salonu republiky“. Neustále se tu něco bořilo a stavělo, i v myslích lidí a v literatuře. Takový Josef Svatopluk Machar, který zde pobýval často a rád, byl svého času nějaký buřič! Ve školách byli sice někteří kantoři zapouzdřenější a v lecčems se formálně drželo dekorum, ale mnozí jiní své studenty v literárních ambicích podporovali, ti mladší dokonce navštěvovali a doporučovali některé z akcí studentského spolku Mansarda.
Co vás při práci nejvíc překvapilo či nadchlo?
Sám pro sebe jsem objevil například básníka Bohdana Jelínka, spolužáka a přítele Aloise Jiráska na hradeckém gymnáziu. Už Jaroslav Vrchlický v něm obdivoval vyzrálý a slibný talent, který přirovnal k Friedrichu Schillerovi. Jelínek prožíval v Hradci velkou a inspirující lásku, zemřel však ve věku 23 let na tuberkulózu. Připomíná mi Jiřího Wolkera. Léta jsem pracoval v domě čp. 194 v Dlouhé ulici, aniž bych věděl o tom, že právě zde Bohdan Jelínek bydlel. S potěšením jsem četl Jiráskovy vzpomínky na Hradec v několika kapitolách knihy Z mých pamětí, memoáry Františka Václava Krejčího Konec století nebo Královéhradecké vzpomínky Václava Řezníčka. Pobavil mě Macharův fejeton V Hradci Králové z publikace Při sklence vína, staré časy na mne dýchly z Blednoucích obrázků Ignáta Herrmanna, s Rudolfem Medkem jsem prožíval hradecký rok 1914 i to, co mu předcházelo, vrátil jsem se k hradecké trilogii Viktora Fischla – všechno vzácní autoři. A ovšem Karel Čapek! Při četbě pamětí Jaroslava Durycha jsem si připomněl tragický rozměr jeho dětství a znovu objevil originalitu jeho literárního jazyka. Pokud by moje knížka zapůsobila a na Durychově rodném domě čp. 78 V Kopečku se časem objevila alespoň informační tabulka, byl bych rád. Platí to ovšem i o rodném domě Medkově a několika dalších.
