Kovolijec Jindřich Janeček z Merklovic u Vamberka

Kovolijec Jindřich Janeček z Merklovic u Vamberka | foto: Martin Veselý, MAFRA

Kovolijec Jindřich Janeček nastoupil jako slévač, avšak propadl umění

  • 0
Bronzové plastiky a reliéfy, které ozdobily Vyšehrad, New York či pramen Amazonky, vznikají v malé dílně v Merklovicích u Vamberka. Tvoří je tam Jindřich Janeček, který kouzlu odlévání z kovů propadl už v mládí. Letos slaví 70. narozeniny a získal ocenění za rozvíjení řemesel.

Jeho odlitky a reliéfy jsou třeba ve vyšehradské bazilice, římském Nepomucenu, Českém domě v New Yorku, ale i u pramene řeky Amazonky. Jindřich Janeček z Merklovic u Vamberka se přitom ke kovolijectví dostal úplnou náhodou. Odlévání z kovů se však stalo jeho životní vášní, za kterou ho před několika dny ocenil hejtman Královéhradeckého kraje cenou Zlatý kolovrat za udržování a rozvoj tradičních lidových řemesel.

„Už od mládí jsem rád četl vše od Starých pověstí českých až po Němou barikádu. Ve vamberecké knihovně tehdy působili sourozenci Divíškovi, kteří mi vždy připravili hromadu knih. V době, kdy jsem byl v učení, jsem se dostal ke knize popisující lití soch a začalo mě to hodně zajímat,“ popisuje Janeček první setkání se svým osudovým řemeslem.

Za vše může tříkoruna

V té době nastoupil jako průmyslový slévač do slévárny v Týništi nad Orlicí, kde se setkal s akademickým sochařem Zdeňkem Kolářským, jenž ji tehdy požádal o odlití modelu tříkorunové mince, kterou se pak v Československu platilo až do 70. let minulého století.

„Setkání s Kolářským mě inspirovalo k tomu, abych si doma postavil malou pec,“ říká Janeček, který si vyjednal přeřazení do jiného závodu, kde mohl pracovat na směny tak, aby se alespoň několik dnů v týdnu mohl věnovat uměleckému kovolijectví.

„Do roku 1989 jsme odlili několik zajímavých věcí, například dvoumetrovou sochu matky s dítětem před školu v Náchodě. Po devětaosmdesátém jsem začal pracovat na živnostenský list a věnoval jsem se už jenom vlastní dílně,“ říká merklovický kovolijec, který pracoval s řadou výtvarníků a sochařů, ale část děl si navrhoval i sám. „Začátky byly těžší, ale zájem o moji práci byl,“ říká skromně.

Spolu s výtvarníkem Vladimírem Pecharem vytvořili například pamětní desku Jaroslava Foglara ve Sluneční zátoce, spolupracoval s německou sochařkou Edith Peresovou, jejíž díla se prodávají po celém světě, či s hradeckým sochařem Vladimírem Preclíkem.

Za nejvýznamnější však považuje setkání s výtvarníkem Lumírem Šindelářem. „Ten mi splnil dětský sen o Vyšehradě,“ říká Janeček.

Spolu v 90. letech vytvořili dvouapůlmetrový bronzový reliéf svatého Jana Nepomuckého, který zdobí severní stěnu presbytáře baziliky svatého Petra a Pavla. Podle Šindelářova návrhu pak vytvořil i bronzovou desku s bustou Elišky Přemyslovny, která byla slavnostně odhalena v roce 1995 při příležitosti 665. výročí královniny smrti.

Díky této spolupráci se merklovickému kovolijci otevřela i cesta do Říma. Pro papežskou kolej Nepomucenum, která slouží českým a moravským kněžím, vytvořil dvě pamětní desky – kardinála Josefa Berana a biskupa Františka Zapletala.

Hold pro misionáře z Trutnova

Nejdál se jeho dílo dostalo do Peru, přesněji k řece Amazonce, kde nyní stojí jako připomínka na misionáře Samuela Fritze, který jako první na světě tuto řeku kartograficky zmapoval.

„Jedna pamětní deska je u pramene Amazonky a ta druhá v Trutnově, odkud Samuel Fritz pocházel,“ říká Janeček, který má v Trutnově odlitků více, například Krakonoše na náměstí.

„Pomohla tomu i výborná spolupráce s tamním starostou Ivanem Adamcem, zejména vzpomínám na odlévání historického děla,“ říká Janeček, jehož díla zdobí i některá místa bojiště bitvy u Hradce Králové či Český dům v New Yorku.

I když Janeček, kterému letos bude 70 let, vzpomíná na spolupráci s řadou sochařů a výtvarníků, velký podíl na úspěchu připisuje své ženě Ivaně. „Byla tu se mnou, když se dařilo i když se nedařilo,“ říká.

Oddanost s úsměvem naznačila i sama jeho manželka, když zavzpomínala na instalaci desek v římském Nepomucenu. „Desky jsme tam tehdy vezli autem, manžela jsem musela trpělivě navigovat v tamním provozu a hned po instalaci jsme zase jeli zpátky. Nečekala mě ani malá okružní jízda po Římě, protože druhý den jsme už museli být s jinou deskou na jiném místě v Čechách,“ rozesmála se Ivana Janečková při vzpomínce na cestu do Říma.

Komu však merklovický kovolijec svoji dílnu předá, to ještě neví. „Mám dva syny, kteří když jsou doma, mi sice stále ještě se vším pomáhají, ale mají svoji vlastní kariéru jinde. Jsem však rád, že si zvolili cestu, ve které jsou dobří,“ dodává nový držitel Zlatého kolovratu.