Po sametové revoluci na horách spoluzaložil Krakonošovu stranu a od té doby vystupuje na různých akcích. Zahrál si ve filmu, objevil se na pohlednicích i billboardech.
„Nedělám to pro peníze, ale z přesvědčení,“ říká šestašedesátiletý rodák z Poniklé s nepřehlédnutelným plnovousem, který se do několika minut dokáže proměnit v Krakonoše jako vystřiženého ze slavných příběhů spisovatelky Marie Kubátové.
Všechno začalo „politikou“, když s partou přátel v horské obci krátce po sametové revoluci založil Krakonošovu stranu. „Bylo to z recese, nikdy jsme do voleb nekandidovali. Byli jsme apolitickou stranou,“ vzpomíná s úsměvem Ladislav Jirouš.
Do stanov si dali, že předsedou je Krakonoš a volba padla právě na něj. Matka mu pomohla ušít klobouk a vestu z hnědého hubertusu, od sedláka sehnal rajtky, půjčil si zelený kabát a velkou dřevěnou hůl. První akcí, na kterou dorazil jako Krakonoš, byly v roce 1990 závody psích spřežení ve Vrchlabí.
Následovaly další. Spolek uspořádal velikonoční výstavu v ponikelském klubu, později přijal nabídku Krkonošského muzea a zabydlel jeden z historických domků na vrchlabském náměstí Míru.
Recesisté z Poniklé stáli i u zrodu Řemeslného léta, přehlídky rukodělných umělců, která se v podloubí starých domků ve Vrchlabí koná dodnes.
Krakonošova strana chtěla spojit východ se západem
Zkraje 90. let si Krakonošova strana vymyslela, že udělá pokus o spojení západu s východem. „Hned si mě pozvali do koordinačního centra Občanského fóra, kde mně vynadali, co si to dovolujeme. Že politikům se nedaří spojit Západ s Východem, a my si děláme takovou akci. Odpověděl jsem jim, že chceme jenom spojit západ slunce s východem, že na tom není nic divného,“ vykládá.
Recesistická akce se v Poniklé udržela několik let a na žádném ročníku nechyběl Ladislav Jirouš v převleku.
Původní vybavení, které má dodnes, doplnil o fajfku. U Jizery našel vhodnější hůl, na její konec dal „hledáček“ ze sklíčka zrcadlových brýlí. Z březového dřeva a špagátu si vyrobil opasek. Celá výstroj váží 15 kilogramů. Kvůli Krakonošovi si Ladislav Jirouš musel nechat narůst pořádný plnovous.
Naposledy se holil kolem roku 1989, od té doby na žiletku nebo holicí strojek nesáhl. „Myslel jsem si, že vousy budou pořád růst, ale překvapivě se to zastavilo. Pořád je mám stejně dlouhé,“ tvrdí.
Konstruktér jezdil krakonošovat po práci. Rozdává dárky dosud
Přibývaly další akce, na kterých jako vládce hor vystupoval. V Krakonoše se proměňoval často i několikrát týdně. Všechno to stíhal při zaměstnání, absolvent jičínské průmyslovky přes 40 let pracoval ve vrchlabské továrně jako strojní konstruktér.
Po práci nebo o víkendech jezdil bavit děti na školy v přírodě, „krakonošoval“ na hotelech při ukázkách řemesel, účastnil se veletrhů cestovního ruchu v Čechách, v Německu i Polsku. Veřejnost ho zná z jarmarků, rozsvěcení vánočních stromů a poutí. Lidé si ho také zvali na plesy a svatby.
„Jakožto vládce zdejších hor, lesů, vod a strání, který zlo trestá a dobro podporuje, přišel jsem mezi vás sešlé a sjeté, abych požehnal svazku dvou mladých lidí,“ předříkává naučenou formulku.
Kolemjdoucím Ladislav Jirouš rozdává pohledy a dřevěné knoflíky, které doma vyřezává z větví. V dobách „největší slávy“ jich každoročně vyrobil tři velké koše.
„Vždycky jsem říkal, že když někdo potká Krakonoše, tak od něj musí něco dostat. Jsem rád, když se na mě lidé těší,“ říká muž, který před lety v liberecké nemocnici navštívil večerníčkového Krakonoše, herce Františka Peterku.
Cestou na Sněžku turisté zahlédli Krakonoše mezi blesky
Být Krakonošem často není příliš pohodlné. Tlustý kabát, kožené boty a klobouk má jeho protagonista za každého počasí a v každé roční době. Recept, jak v zimní výstroji vydržet tropy, je překvapivě prostý.
„Člověk se nesmí rychle pohybovat,“ vysvětluje Ladislav Jirouš, jenž se také dostal na desítky pohlednic, objevil se na billboardech, a dokonce „otevíral“ několik prodejen s uzeninami.
Nedávno si zahrál v horské komedii Padesátka, kterou filmaři točili na Horních Mísečkách. Předtím si také střihl malé role v německých snímcích.
Někdy si Ladislav Jirouš v uniformě Krakonoše vyjde na hory jen tak. Vzpomíná si na úsměvnou příhodu, když před lety po svatbě v boudě na Růžové hoře, na které účinkoval, brzo ráno vyrazil pěšky na Sněžku.
„Byla bouřka, mlha, slunce už pomalu prosvítávalo a do toho problikávaly blesky. Proti mně šla skupina asi dvanácti lidí s čelovkami. Slyšel jsem, co si říkají: Ten Krakonoš nám to dneska teda posral! Zapálil jsem si fajfku. Když blýsklo, zpozorovali mě a vtom jedna dívka řekla: Proti nám jde Krakonoš. Ostatní se začali šklebit. Jakmile mě ale uviděli, všichni zmlkli a jako opaření tam stáli několik minut,“ vypráví rodák z Poniklé.
V poslední době už jako Krakonoš nevystupuje tak často jako dřív, veřejnost ho ale stále může vidět například v červnu ve Vrchlabí jako startéra dálkového pochodu Krakonošova stovka.
