RECENZE: Hradeckému herci Janu Vápeníkovi Werich v letech vyloženě sluší

Nevděčný a nespravedlivý je úděl alternací, zvlášť když jedna tvář dílo prodává a druhá „jen“ hraje. Výtečný, leč méně známý herec a muzikant z hradeckého Klicperova divadla Jan Vápeník alternuje vedle plakátového Václava Kopty roli Wericha ve stejnojmenném představení na jevišti pražského Musea Kampa.

Miloš Kopecký vzpomínal, že na konci padesátých let ve hře Byl Filip Filípek, nebo nebyl v Divadle ABC musel převzít hlavní roli, neboť pan ředitel odjel do ciziny. To zklamání v publiku, že pozadu po žebříku na scénu nesestupuje Jan Werich, ale někdo jiný, by se prý dalo krájet.

Ani paní v řadě před námi se nesnažila skrýt rozladění, když se na jevišti  na Kampě neobjevil Václav Kopta, ale právě Jan Vápeník.

Kompromis letní atrakce a diváckého divadla však staví na známých tvářích, atraktivní je i námět, na nějž jsou mnozí z nás velmi citliví.

Představení Dominiky Sodomkové Werich v režii choreografky Adély Stodolové Laštovkové sice nesnese srovnání s vrcholnou divadelní Korespondencí V+W od Jana Mikoláška, ani tu ambici nemá, jde však o poctivý kaleidoskop či roztančenou revui s dotáčkami na téma Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Ježek, Osvobozené divadlo i podrazy režimů, s důrazem na odkaz a přesah do dnešních dnů.

Nejde o žádný mramor ani kácení modly, Werichův život na drama velkého talentu ve 20. století bohatě stačí.

Škoda, že některé scény jsou nedořečené, třeba jako „skoro“ setkání s Charlie Chaplinem, některé zas příliš doslovné, to když dojde na tragédie ve Werichově rodině.

Létu asi hlubší ponory nesluší, přesto inscenace uvádí na pravou míru některé skutky, hlavně Werichovu účast v Národním divadle, kde komunisté zaskočeni Chartou 77 nutili české umělce k projevu loajality se zločinným režimem.

Zkušenému Janu Vápeníkovi starý pán, klasik z Kampy, vyloženě sluší, i nevtíravě naznačenou podobou, jak doloží i velká závěrečná známá fotografie skutečného Wericha. S minimem gest a posmutnělým úsměvem glosuje v nebeské arše počínání svého mladého já, jemuž výtečný Vojtěch Kotek vtiskl suverenitu, živelnost i poživačnost.

Škoda, že scénář, jenž posledních třicet let Werichova života vzal až příliš hopem, nedopřál Vápeníkovi, aby víc projevil i pěvecké nadání. Navíc mu text nic neulehčuje, herec pronáší notoricky známé historky i úvahy, jež snad každý, kdo ve vyprodaném hledišti pod platanem u moderních plastik sedí, zná v neopakovatelném originálu.

Werich

75 %

Letní scéna Musea Kampa

premiéra 14. června 2021

režie a choreografie: Adéla Stodolová Laštovková

hrají: Vojtěch Kotek / Jan Nedbal / Jan Meduna (Jan), Václav Kopta / Jan Vápeník (Werich), Daniel Šváb / Jan Vlas (Voskovec),

Matouš Ruml / Pavel Neškudla (Ježek / Chaplin), Berenika Kohoutová / Pavla Beretová (Zdenka), Vanda Pilař Chaloupková / Tereza Marečková (Jana)

Vápeník však Wericha neimituje ani nekopíruje, přesto divák před sebou cítí silnou hlubokou osobnost a těší se na každou větu.

Stejně jako na každý vpád Pavly Beretové v roli nešťastné Zdeničky a hlavně na Pavla Neškudlu, také v Hradci dobře známého, jenž skvěle pojal poloslepého Ježka.

S ním, s Vápeníkem, Kotkem, Beretovou i s Janem Vlasem v roli Voskovce - a s živou kapelou, jež tady citelně chybí – bych si dokázal představit pokračování s názvem Ježek.

Neškudlovo poťouchlé „Volové, žádná lítost!“ by mohlo být podtitulem i letního Wericha.