Historický domek Krkonošského muzea na vrchlabském náměstí Míru se proměnil v hudební zkušebnu. Od začátku týdne se zde koná historicky první seminář hráčů na polozapomenutý nástroj. Do krkonošského města se sjeli muzikanti ze šesti zemí, vyvrcholením jejich úsilí bude páteční koncert ve Vrchlabí a sobotní vystoupení v Jičíně.
Tento archaický nástroj ovládá jen hrstka muzikantů u nás. Mezi nejlepší patří Daniel Kahuda – organizátor vrchlabského kurzu. „Podobný workshop se u nás ještě nekonal. Udělal jsem si ho tak trochu pro sebe, abych nemusel nikam daleko jezdit,“ říká s úsměvem profesí geolog a přední český hráč na niněru Daniel Kahuda, zatímco v přízemí historického domku ladí svou robustní niněru.
Niněra se nepodobá snad žádnému jinému hudebnímu nástroji. Je kombinací houslí, kláves a dud. Má struny i klávesovou mechaniku, flašinet připomíná klika na boku dřevěného těla. Pohání kolečko, které tře o struny jako smyčec. U starých nástrojů bylo kolečko ze dřeva, moderní niněry jej mají z plastu.
Jednoduché je roztočit kliku, pak začínají problémy
„S niněrou jsem se poprvé setkal ve středověké hudbě a přišlo mi strašně jednoduché na ni hrát. Jednoduché je roztočit kliku, ale pak už začínají problémy. Je to technicky komplikovaný nástroj a je těžké na niněru hrát tak, aby to znělo dobře,“ líčí muzikant, který je jedním z mála Čechů ovládajících tento nástroj.
Workshop niněristů
|
Spočítat by se podle něj dali na prstech dvou rukou. Stejně tak ve světě je komunita poměrně malá. Nejvíce niněristů je v současnosti ve Francii. Hra na tento nástroj s tisíciletou tradicí se dá kromě Francie studovat ve Švédsku nebo Dánsku.
„Niněru jsem poprvé viděl na jednom workshopu, kde na ni hrál poměrně slavný muzikant. Předtím jsem hrál na dudy. Hned mě to zaujalo a řekl jsem svému učiteli hudby, že mě to musí naučit. Vzal jsem všechny své peníze a koupil si první niněru. Je to zábavný nástroj už jen tím, že je téměř neznámý,“ líčí student pedagogické fakulty Johannes Just z Německa, který na starobylý instrument hraje už osm let.
Do místnosti se mezitím trousí dalších pět účastníků vrchlabského semináře, jsou z Rakouska, Německa, Velké Británie nebo Francie. Je mezi nimi i rakouský virtuos a vedoucí workshopu Matthias Loibner.
Nejprve brnká jednou rukou o strunu, prsty druhé ruky klepe rytmicky na klávesy. Plynule se přidávají ostatní niněristé. Projev nabírá na intenzitě. Za pár desítek sekund historickým domkem vibrují hutné tóny ze všech sedmi niněr. Právě na hudební improvizaci je vrchlabské setkání zaměřené.
Do českých zemí se dostala jako žebrácký nástroj
„Cílem je se poslouchat a navzájem se sehrát, poznat, co si člověk může dovolit, jak na to reagovat. S niněrou jste většinou sami, protože téměř vždy je příliš daleko někdo, s kým by se dalo zahrát,“ poznamenává Kahuda.
Niněra
|
O tom, jak a kde niněra vznikla, se dodnes vedou polemiky. První zmínky o nástroji, jehož název ve španělštině znamená „chůva“, jsou z 10. století.
„Existují hypotézy, že niněra vznikla jako pomůcka pro výuku zpěvu v církevní hudbě, ale to se dnes už nedozvíme. Nemáme k dispozici žádné historické prameny,“ říká Kahuda. Na osm století se niněra stala součástí lidové kultury, v 18. století zažila světlou chvilku ve Francii.
„Byl to jediný moment v dějinách, kdy se toho chopili profesionální nástrojaři, muzikanti i skladatelé. Jinak nikdy nebyla niněra považována za nástroj vysoké kultury,“ dodává odborník.
Do českých zemí se dostala jako žebrácký nástroj. Ještě na přelomu 19. a 20. století byla niněra poměrně hojně rozšířená také v Krkonoších. „Muzikanti na horských boudách hráli na niněru turistům. Přesná data, kolik nástrojů zde bylo a kolik lidí na něj umělo hrát, však nemáme. Po první světové válce to začalo postupně upadat,“ uvádí etnolog Krkonošského muzea Libor Dušek.
Vrchlabská instituce má ve sbírce dvě niněry, které pocházejí z Krkonoš. Jednu zrestaurovanou, druhá se dochovala jen jako neopravitelné torzo.
