"Přirovnal bych to k dvouhodinovému cvičení v posilovně," popisuje Martin Horký pocity po hodinovém letu, kdy byl uvázaný pásy ve dveřích letadla. Z letadla přitom fotil podruhé v životě.
"Všechno je v tom vzdušném tlaku namáhavější, i obyčejné stisknutí tlačítka," říká. Kvůli nastydlým šlachám nemohl pak tři dny hýbat prsty.
Měl strach, že ho popruhy ve dveřích neudrží? "Ne, já jsem se bál spíš o foťák na křídle."
Nicméně připravil se důkladně: "Půjčil jsem si speciální přísavku testovanou na 300 kilometrů v hodině. Udrží i člověka."
Žije v Hradci Králové a Krkonoše má "prošmajdané" jako běžný turista. Jak se tedy ve vzduchu orientoval, který kopec má zrovna pod sebou?
"Hodinu jsme si na letišti s pilotem Martinem Červenkou plánovali trasu a pak máte spoustu orientačních bodů, které člověk rozpozná: Labská bouda je jasná, vyhořelá Petrova bouda taky, Sněžka samozřejmě," tvrdí fotograf.
"Rozhlednu Žalý jsem ale neviděl, na to mě upozornil až pilot," přizná.
Pohled z Krkonoš k Ještědu.
Když už padlo pilotovo jméno: "Je to pětadvacetiletý kluk, má pilotní průkaz od patnácti. Navíc se zabývá i leteckou akrobacií, takže některé výkruty byly vážně atraktivní," říká Horký.
A ještě jeden postřeh, který si z letu nad Krkonošemi odnesl: "Dozvěděl jsem se, že Poláci netrpí naše soukromá letadla nad svou částí Krkonoš, a tak nainstalovali podél hranic čidla. Za narušení hranice prý hrozí až odebrání papírů, takže pilot se musel držet na čáře. Neměl to lehké ani on."
A co ten snímek Sněžných jam? Není strž vidět právě jen z polské strany? "To si necháme jako tajemství."
