Kam vstoupí, tam je ho plný dům. Ladislav Vízek byl zase doma a evidentně si návrat užíval. "Hraješ dobře, Láďo," povykovali na něj místní. "Je vidět, že tomu rozumíš," pronesl typickým humorem.
Co by to bylo za fotbalové odpoledne, kdyby do něj gólově nepromluvil Vízek. V poslední minutě si počkal na penaltu, postavil si míč a v tu ránu jeho známí z tribuny vykřikovali: "Vízek na penaltu? To je nahraný." Vzal to s úsměvem a z "desítky" se trefil jako za starých časů.
Pak vyzul kopačky, přehodil dres přes hlavu a v civilu vešel mezi své. Hned se okolo něj strhla mela s žádostí o autogramy. Obsypaný si mě (dvoumetrového dlouhána) všiml, představil jsem se, Vízek se nadechl a říká: "Musíš si taky počkat."
Pořád umí i ze všedních momentů udělat show, bonmoty létaly vzduchem. A nebyl by to on, kdyby nevymyslel netradiční zábavu pro další hvězdy svého mužstva. Lišácky se obrátil na Pavla Kuku s dotazem: "Seš pravák, nebo levák?" A už za chvíli se nesl pro bývalé internacionály golfový driver.
Oči se mu rozzářily. V hlavě už měl sázku. "Hoši, kdo se trefí támhle na střechu za stadion, vyhrává," vyzval Kuku i Ivana Haška k neobvyklé partičce. "No jo, Ivane, střechu si trefil, ale u tribuny stadionu. I to se počítá," smál se.
Měl jste v Novém Bydžově všechny své známé z fotbalu. Samá velká jména. Jen váš zeť Vladimír Šmicer chyběl.
Odjel za nároďákem, takže se nemohl zúčastnit. Jinak by tu byl.
Navzdory tomu v Novém Bydžově vaše Kozlovna navodila příjemnou atmosféru na stadionu.
Pro mě to bylo strašný kvůli soupeři. Vždyť to jsou kluci z divize a s těmi normálně nehrajeme. Děláme to i kvůli tomu, že pocházím tady odsud. Ale s divizním mančaftem hrajeme asi naposledy, protože to už musíme mít mužstvo, abychom něco hráli. Teď jsem ho tu naštěstí měl. Takže jsem spokojenej.
Zápas zaujal, ale pozornost láká i váš jedinečný kontakt s divákem.
Je, to já si rád popovídám, když jsem doma a mám tu kamarády. A to jsem byl ještě klidnej. Jindy je diskuze ještě lepší, to konverzuju hodně. Tentokrát to bylo mistrovský a na povídačky nebyl čas.
Odehráli jste exhibici se ctí a měli dost šancí. Pomáhal i místní odchovanec Rudolf Skácel.
Pomáhal, ale klobouk dolů před ním. Od páté minuty hrál s výronem. Kdyby byl v pohodě, byl by to jinej frkot. Takhle mi vypomohl na mé straně, protože já už musím hrát jenom beka. Už nic jinýho hrát nemůžu, těm klukům bych neutekl. Hrát v útoku by bylo na mě těžký, tam musej bejt mladší.
Myslíte Ivana Haška?
Zrovna on není ten příklad, ale celej život hrál vzadu, tak si to na starý kolena zkusil vepředu.
Kdy se zase vrátíte do Bydžova?
Nejdřív zase za rok, ale jestli budou v divizi, tak to už bude moc. Musel bych to zase omladit.
Vždycky se prý vracíte do Hlušic a lidé vám nosí všechno možné. Jak to bylo tentokrát?
Jezdím si pro vajíčka, brambory, mrkev a cibuli. Nepohrdnu. V kufru mám deset králíků, ale to rozdám. Rozdělím to mezi kluky. Do Hlušic jezdím i s vnoučaty, vždycky vezmeme kola a jedeme. Je to příjemný.
Pořád vás to táhne zpátky do kraje? Jaký máte k rodišti vztah?
Velkej. Můžu vám říct, že v Praze žiju tolik let, ale jsem Východočech. Tady jsou jiný lidi. Ti pražští Pepíci, vždyť to znáte. Mám rád Hradec a Bydžovsko. Jezdím sem prostě rád. Táhnou mě sem vzpomínky. Vyrostl jsem tady, mám tu sourozence i mámu.
A jak bylo slyšet během zápasu, tak i hodně známých.
To jo, i dost spoluhráčů. Už na mě čekaj se zelenou, tak jsem zvědavej.
