Lékař z Valdic: Vězni si pořád stěžují, v ordinaci nesmíte mít strach

Práce v jedné z nejtvrdších věznic v republice je podle vedoucího lékaře Jaroslava Vilíma psychicky náročná a není pro každého. Ve Valdicích na Jičínsku, kde si svůj trest odpykávají sériové vrazi a násilníci, pracuje osm let. Za tu dobu zažil věci, které po čtyři dekády v civilní praxi nepamatuje.

Jaroslavu Vilímovi je sedmdesát let a do věznice šel kvůli změně.

„Když jsem poprvé za její zdi přišel, měl jsem spoustu pocitů,“ vypráví Vilím, ale nechce dál své zážitky ventilovat.

Když se lékaře zeptáte, co je z jeho pohledu to nejhorší, obratem odpoví: „Nepoučitelnost. Proč? Co byste řekla o člověku, který je poněkolikáté ve výkonu trestu a nechce pracovat? A takhle s přestávkami stráví celý svůj život.“

Přitom přemítá nad problémem všech věznic, což je drogová zkušenost a závislost většiny odsouzených na lécích.

Svůj pracovní den začíná krátkou poradou na oddělení. „Následuje administrativa, pohovory s odsouzenými nebo řešení provozních záležitostí. Když je potřeba, zastupuji své kolegy v ordinaci,“ vypráví lékař, který má na krku i rozsáhlou administrativu.

Vedle chorobopisů a pohovorů Vilímovi zaberou spoustu času stížnosti vězňů.

„Zasílají je řediteli věznice, generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky, soudům, ministerstvům, státním zástupcům, GIBS, veřejnému ochránci práv, prezidentské kanceláři, podávají na nás i trestní oznámení. Některé stížnosti končí až ve Štrasburku. Pak nás oslovují advokáti a rodiny vězňů,“ vyjmenovává. 

Lékařská péče v Valdicích

Ve věznici slouží celkem čtyři kmenoví lékaři. Pacientům je k dispozici i vedoucí lékař a ambulantní specialisté: diabetolog, internista, chirurg, ortoped, psychiatr, stomatolog, rentgenolog, kožní či oční lékař. Ti tu nejsou přítomni každý den, ale pouze ve svých ordinačních hodinách. 

Denně vězeňští lékaři ošetří padesát pacientů v běžné ordinaci, deset jich jde na laboratorní vyšetření, deset na rentgen a dvacet k zubaři. V některý den je až deset pacientů akutních. Specialisté ošetří dalších patnáct pacientů. 

Lékaři musí kontrolovat vězně před a po eskortě, před umístěním do kázeňských trestů a pracovním zařazením. Tedy průměrně se denně na zdravotnickém středisku vyšetří a ošetří na devadesát až sto pacientů.

A na co si vlastně stěžují?

„To je kapitola sama pro sebe. Naše legislativa jim umožňuje stěžovat si na všechno a všechny. Je to nekonečný příběh. Problémem je i jejich závislost na různých návykových látkách a jejich vyžadování i tady. V poslední době se setkáváme i s celou řadou odsouzených, kteří nastupují výkon trestu s mnoha diagnózami a v podstatě se přišli do vězení léčit s chorobami, na jejichž léčbu neměli v civilním životě čas. Je to možná paradox, ale je to tak. Nedovedu si představit, jak tomuto trendu bude vězeňská služba v budoucnu za stávajících podmínek čelit. Když nedostanou, co chtějí, stěžují si,“ říká rozpačitě lékař.

Ale i tak musí řešit vážné zdravotní komplikace. 

„Ty pak už řešíme se specializovanými pracovišti,“ přibližuje. 

Někteří pacienti musí do Oblastní nemocnice v Jičíně, která je od Valdic vzdálená čtyři kilometry. 

„Eskortní služba patří mezi nejnáročnější a nejrizikovější činnosti ve věznici. S jičínskou nemocnicí spolupracujeme běžně, jsme vděční za tuto spolupráci, a rád bych jim touto cestou poděkoval,“ chválí si lékař.

Rozdílů oproti normální ordinaci je vedle zamřížovaných oken celá řada. 

„Naši pacienti mají stejná práva, ale i povinnosti jako pacienti civilní. Rozdíl je v tom, že si nemohou zvolit ošetřujícího lékaře a nemocnici, do které půjdou. Přistupujeme k nim jako k normálním pacientům. Já i moji kolegové jsme profesionálové,“ zdůrazňuje.

Ani zranění vězňů se prý nijak moc neliší: drobné pracovní úrazy nebo ze sportování. 

„Pak tu jsou třeba úrazy po vzájemném napadání, ale zvláštní kapitolu tvoří různé druhy sebepoškozování, jako jsou řezné rány, polykání různých předmětů. Ta škála je velmi rozmanitá,“ říká lékař.

Že by měl Vilím ze svých vězeňských pacientů strach, nepřipouští.

„Kdybych ho měl, tak bych tady nebyl. Je pravdou, že ne každý vydrží pracovat v takových zařízeních. Skláním se před prací vychovatelů v diagnostických ústavech, kde to musí být ještě složitější,“ míní a je vděčný i sestrám, bez kterých si práci nedovede představit. 

Ve valdické věznici si trest odpykávají i brutální zločinci. „Jsou umístěni na jedné budově, kde jsou po jednom nebo dvou na cele. Musíme tam za nimi do menší ordinace docházet,“ vysvětluje a dodává: „Máme tady daleko větší odpovědnost. Musíme jim zajistit kontroly, léky či specializované vyšetření.“