Lenka Vágnerová, dcera nejslavnějšího ředitele zoo ve Dvoře Králové nad Labem

Lenka Vágnerová, dcera nejslavnějšího ředitele zoo ve Dvoře Králové nad Labem Josefa Vágnera v expozici věnované jeho africkým výpravám | foto: Martin Veselý, MAFRA

Zvířata vozil jako Noe v arše, vzpomíná dcera na slavného ředitele zoo

  • 4
Legendární ředitel zoo ve Dvoře Králové nad Labem a zakladatel tamního safari Josef Vágner mohl v neděli slavit 85. narozeniny. "Bylo to, jako kdybychom opravdu žili v Africe," vzpomíná jeho dcera Lenka Vágnerová na dětství prožité v zahradě.

Jak si pamatujete život uprostřed zoologické zahrady?
Bylo to to nejúžasnější, co si mohlo dítě přát, připadala jsem si jako v Africe: ráno jsem koukla z okna a všechno to tady křičelo, papoušci, tygři, hyeny, sloni troubili. A já byla pořád venku. Odpoledne jsem přišla ze školy, převlékla se do tepláků a běžela ven a nikdo mě do večera neviděl. Jezdila jsem na ponících, otravovala jsem ošetřovatele, pořád jsem někam lezla. Bylo to strašně krásný.

Asi jste kvůli tomu měla ve škole hodně kamarádů...
Měla jsem pár hodně dobrých kamarádů a pak velkou bandu dětí, které byly šťastné, když jsem je občas provlekla vrátnicí a mohli jsme si hrát v zoo. Museli jsme být samozřejmě opatrní. Ošetřovatelé na nás chodili dohlížet, co vyvádíme. Dělali jsme totiž různé vylomeniny. Vzpomínám si třeba, že v místě, kde je dnes sloninec, to dřív byla prostřední část zoo, jsme si postavili indiánské týpí. Ukradli jsme dědečkovi dýmku, dali si do hlavy péra od plameňáků a rozdělali si tam ohýnek. Bylo to v době plné návštěvnosti. Jeden z ošetřovatelů přišel k tatínkovi a říká mu: Pane řediteli, vaše Lenka si s dětma postavila stan uprostřed zoo a kouřej tam. Tatínek zavolal chlapy a povídal jim: Chlapi, děti tady nemůžou takhle kouřit, vemte ten stan a odvezte je dozadu k antigonám. Tak nás chlapi vzali a posadili k jeřábům, kde jsme si mohli kouřit.

Myslíte si, že by stejný život byl možný i v téhle době?
Určitě. Myslím si, že jestli se sem přistěhují děti nového pana ředitele (Přemysla Rabase - pozn. redakce), tak budou mít zážitky úplně stejné.

Na co vzpomínáte nejvíc?
První dva roky, kdy tu začal pracovat, si každý večer vzal ohromný svazek klíčů a chodil se mnou po zoologické a zkoušel, jestli jsou všechny pavilony a výběhy zamčené. Všechno prošel, díval se, jestli jsou zvířata v pořádku. A při těchto příležitostech mě učil milovat přírodu. Kvůli němu a těmhle chvílím ve mně vyrostla láska ke všemu živému. To byly vzácné chvilky, když mi vypravoval.

Jaké jste tehdy měla v zoo nejoblíbenější zvíře?
Milovala jsem koníky. A lezli jsme i k tygrům. Tehdy tady byl ošetřovatel Ivan Ringl, kterého jsem si moc oblíbila. On dělal u šelem, ale tím způsobem, že k nim chodil. Tak jsem za ním jako dítě běhala. Posadil mě ke lvům nebo tygrům a říkal: Tady si sedni a buď v klidu, kdyby se moc přibližovali, houkni. Uklízel výběhy, já tam seděla a zvířata chodila kolem mě. On mě opravdu naučil spoustu věcí, tahal mě všude. Dal mi třeba nějaké jídlo a řekl, ať jdu nakrmit dikobrazy nebo uklidit k nutriím, a já byla šťastná. Nebo jsem spala nad muflonama. Táta se ptal, kam jdu. Spát do zoo. Tak jsem vzala kamarádku, mamka nám dala řízek nebo namazala housku a šly jsme. Já jsem opravdu měla dětství, o kterém každý sní.

K otci jste měla výborný vztah. Jaké to bylo, když opakovaně víc jak půl roku nebyl doma?
Bylo to smutné, kór když si dvakrát nebo třikrát s sebou vzal i mamku. Pak jsme doma zůstali s jedním bráchou a ségrou sami, protože dva nejstarší bratři odešli na školy. Měli jsme dvoje smutné Vánoce, kdy jsme byli sami jen s babičkou. I našim bylo tenkrát těžko. Táta psal dopisy, že seděli s mamkou a vzpomínali a bylo to hodně smutné. Taťka ale musel pryč, protože on byl tahoun týmu a nemohl to někomu svěřit, protože to vymyslel, organizoval, realizoval a hlavně měl kontakty. To jsme chápali.

Na žádnou výpravu vás s sebou nikdy nevzal?
To máte tak, když nám bylo se sestrou deset dvanáct let, tak se nás bál brát, protože jsme byly malé. On skutečně pracoval v terénu, najímal si černošské dělníky z různých vesnic a kmenů. Afrika byla v té době hodně nejistá, kolikrát se stalo, že stavěl tábory a lovil v místech, kde mezi sebou kmeny válčily. Když už jsme byly skoro dospělá děvčata, tak už se zase bál, že jsme už velké a vyspělé. Vzal jen kluky.

Jak jste prožívala období a atmosféru, když otec přivážel odchycená divoká zvířata do Dvora?
Byla to atmosféra nadšení, obětavosti. Lidi chodili do práce tvořit obrovské dílo. Tady rostlo safari. A nebýt toho nadšení, nikdy by se to nepodařilo. Lidi chodili do práce rádi, každý přikládal ruku k dílu. Nehrálo se tady na to: jsou čtyři hodiny, máme padla. Dělalo se od rána do večera. Když se pak měla přivážet zvířata, bylo to, jako když je Noe přiváží na arše.

Vy jste u toho byla?
Mám krásnou vzpomínku. Když mě a sestru táta třikrát vzal na loď, bylo mi mezi dvanácti a čtrnácti. Nastupovali jsme tehdy na vlečné čluny v Děčíně, kam doplul z Hamburku. Čtyři pět dní jsme s nimi pluly proti proudu Labe do Kolína, kde čekala auta zoologické zahrady a tam se zebry a pštrosi překládali. Na palubě to ale bylo úžasné. Třeba školy si plánovaly, kdy pojede Vágner se zvířaty, a byly podél Labe. U zdymadel, kde jsme pět hodin čekali, až se vyrovnají hladiny, bylo neuvěřitelné množství lidí a vždycky volali: Pane Vágner, pojďte nám něco říct! Táta vylezl na palubu a lidem na břehu kázal. Nebo když jsme se plavili pod mosty, na nich stály děti a mávaly.

Pro něj to ale musel být obrovský stres...
Já tehdy netušila, jaké měl otec starosti, že bojoval o každou korunu. On nás tím nezatěžoval, byl laskavý a hodný. Zdědila jsem jeho archiv, za což jsem moc vděčná. Když pročítám jeho bojůvky, války, starosti o peníze, když čtu deníky z cest, říkám si, že to je neuvěřitelné, jako by člověk žil pět životů najednou.

Když jste byla starší, uvažovala jste o kariéře ošetřovatelky?
Pracovala jsem tady dvacet let. Pro tatínka jsem samozřejmě vystudovala střední veterinární školu a inženýrku zootechniky na Vysoké škole zemědělské v Praze. Pracovala jsem tady na různých pozicích od ošetřovatelky přes vedoucí skladů nebo vedoucí likvidační škodní komise. Kde nás táta nebo pak jiní ředitelé potřebovali, tam nás dali. Byli jsme univerzální bojovníci. Dodnes zoo považuju za svoje dítě, i když jsem tu šestnáct let nebyla. Teď když jsem se vrátila, byl to silný a dojemný zážitek.

Zažila jste v zoo i dramatické chvíle?
Těch bylo! Bráchu třeba kopla žirafa, když je náháněli v létě do safari. Nebo utekly losí antilopy a letěly po cestě k vile, vedl je samec, za ním běžely samice a provalili ohradu, zebry nám zase utekly do lesů. Jeden večer někdo zapomněl zavřít hlavní vrata u nosorožců, kteří utekli z pavilonu. Táta vyskočil, běžel do dílny, nastartoval traktor a zavolal chlapům, aby přijeli s velkým autem. Já u toho samozřejmě nesměla chybět. Před pavilony je přístupová cesta, kudy se vozí krmení. Nosorožci tam běhali a byli nervózní, dál se ale nepouštěli, protože věděli, že jsou jakžtakž doma. Traktory se je snažily natlačit zpátky do výběhu. Když pak traktor stál a vy jste slyšeli tichý zvuk, jak kolem proběhli, to byl zážitek.

Lenka Vágnerová

  • Dcera bývalého ředitele dvorské zoo a zakladatele safari Josefa Vágnera se narodila v roce 1956. Vystudovala Střední veterinární školu v Hradci Králové a Vysokou zemědělskou školu v Praze.
  • Po nuceném odchodu z dvorské zoo pracovala nějaký čas v zoo v Brně a poté se stala ředitelkou regionální pobočky firmy Čechofracht. Nyní podniká v dopravě a mezinárodním zasilatelství, zaměřuje se na Pobaltí. Má tři dospělé dcery a od nich dvě vnučky.

Zažila jste i chvíli, kdy jste se o otce bála?
Jednou málem umřel, když ho napadla slonice Soňa. Byl myslivec a lesák, takže většinou nosil pumpky a na nich kudlu. Ta mu tehdy zachránila život. Slonice ho napadla a natlačila do rohu. Jak ho tam přimáčkla, cítil, že ho propíchla do krku. Zespodu ji bodl do chobotu, takže ustoupila a začala křičet. Tenkrát přišel domů, po krku mu tekla krev a volal na mámu: Zdeno, tady mi to sepni kolíčkem na prádlo! Pak ho vezli do nemocnice a na krku měl asi 28 stehů. Většina úrazů a nehod se stává proto, že ošetřovatelé zapomenou, že pracují se zvířaty. Táta vždycky říkával: Leničko, nikdy se nestav ke zvířeti zády, i kdyby to bylo sebelepší, které běžně krmíš a hladíš. Vždycky se dívej, je to divoké zvíře.

Řídila jste se tím celý život?
Pořád. Jen jednou mě kousl do nohy ocelot, kopl mě velbloud a párkrát pokousal kůň. Jinak se mi nikdy nic vážného nestalo.

Vy jste se se zahradou na šestnáct let rozkmotřila. Co se tehdy stalo?
Já se nechci dívat do minulosti, nechala bych to tak, jak to je. Jsem ráda, že se to změnilo a že je to pryč. Dodnes nechápu, co se stalo a nebudu už studovat, kde byl ten počátek nelibosti k celé mé rodině. Paní ředitelka (Dana Holečková, bývala ředitelka zoo - pozn. redakce) zřejmě měla své názory.

Věřila jste, že se do dvorské zoo někdy ještě podíváte?
Věřila, ale myslela jsem, že až budeme někdy v důchodu, protože jsme s paní ředitelkou skoro stejně staré.

Jaký to byl pocit vrátit se po tak dlouhé době?
Naskočila mi husí kůže, byla jsem z toho nesmírně dojatá, když nás pan ředitel provázel a věnoval se nám. Šli jsme zahradou, viděla jsem po tolika letech safari. Událo se hodně změn. Paní ředitelka Holečková přebudovala celou klasickou zahradu, klobouk dolů, udělala tady kus práce. Jsou tu nové krásné pavilony. Já jsem samozřejmě měla zprávy od přátel, kteří sem normálně chodili. Věděla jsem, že se zavedlo autosafari. Těch aut je ale teď moc, táta ve svých vizích nemohl tušit, že zahltí planetu. Otevření autosafari bylo nešťastné.

Co říkáte práci nového ředitele?
Pan Rabas mi řekl, že on bude postupovat cestou Afriky a Vágnera. Když jsem viděla změny, krásné dětské hřiště a vzadu pavilon pomalovaný africkými motivy, byla jsem moc ráda. Moc se mi to líbilo. Líbily se mi i nové džípy, ty tu nikdy nebyly. Dobrý nápad je i lávka u žiraf. Až se tam zvířata naučí chodit, návštěvník jim bude moci koukat přímo do očí. A to bude ten pohled do nitra Afriky. Když jsme pak vyjeli ven, ségra mi řekla: Lenko, to je, viď? Táta by měl radost.