Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Masových hrobů je v Orlických horách hodně, říká badatelka

  19:52aktualizováno  19:52
Muzejní pracovnice Věra Kotková pátrá po stopách divokého odsunu sudetských Němců v Orlických horách. Před sedmi lety se pustila do boje s démony. Chce, aby se vražda nazývala vraždou.

Věra Kotková v Čertově dole ukazuje na louku, kde jsou patrné základy hospodářských budov. „Možná někde tam by mohl být hromadný hrob rodiny bývalého starosty,“ říká badatelka. | foto: Tomáš Kučera, MF DNES

Na mohutném buku jsou umělé květiny připoutané ke kmeni provázkem. U kořenů jsou vyhořelé svíčky. Za stromem, na kterém podle pamětníkům ještě několik let po válce byly patrné stopy po projektilech, se z bývalé nivní louky zarostlé lesem, ostře zvedá svah až k silnici Zdobnice – Deštné v Orlických horách.

Fotogalerie

Žádný nápis, žádný kříž, žádné vysvětlení, proč zrovna sem na jeden z mnoha stromů lesa někdo přidělal hřbitovní plastové květiny.

Věra Kotková, která mě sem přivedla, to ví. Posledních sedm let zasvětila pátrání po stopách sedmdesát let starého divokého odsunu německy hovořících obyvatel Orlických hor.

Na kraj Zdobnice občas přijedou pozůstalí

Je přesvědčena o tom, že někde tady na okraji Zdobnice, na zapomenutém místě u odbočky do Čertova dolu, jsou zahrabány ostatky až patnácti sudetských Němců z Malého i Velkého Uhřínova, Benátek a okolních vesnic. Proč byli odsouzení k trestu smrti, už nikdo neřekne, stejně tak přesné datum popravy.

„Květiny sem dali potomci obětí. Čas od času sem někdo z nich přijede a zapálí svíčku,“ říká Kotková a ukazuje k potoku.

„Je několik verzí, kde byli zahrabáni. Buď tady u stromu, u potoka nebo ještě o kus nahoře směrem na Kamenec. Zkoušela jsem tady kopat, ale všude jsou kořeny. Šance na získání nových důkazů a nalezení pravdy o dramatické době na konci druhé světové války v Orlických horách se s každým dalším rokem zmenšují. Čas je zabiják pravdy. A to nejen na tomto místě,“ říká.

Energická třiašedesátiletá žena dlouhou dobu pracovala jako restaurátorka archeologických nálezů v Muzeu východních Čech v Hradci Králové a později i v Muzeu zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách.

Pamětník ví z vyprávění o střelbě

Na to, co předcházelo smrti čtrnácti nebo až patnácti horalů, a hlavně, kde byli v květnu 1945 postříleni, se názory různí. Ze svých domovů je odvedli 24. května 1945 a podle jedné verze zemřeli přímo u odbočky do Čertova dolu a podle druhé ve zdobnické fořtovně, kde byli také vězněni.

Zdobnickému rodákovi Helmutovi Feichtingerovi byly v té době tři roky a s rodiči bydlel v chalupě nedaleko místa, kde se tragédie měla stát. O události ví z vyprávění. Podle jeho slov brzy ráno kritického dne vyjelo ze Zdobnice auto v doprovodu vojáků k odbočce do Čertova dolu, během deseti minut byla slyšet střelba ze samopalů a asi po hodině přijeli vojáci zpět do Zdobnice.

Vzpomíná si i na to, že nechybělo málo a z rodné vesnice ho s rodiči vyhnali kamsi do rovin východního Německa k Rujáně, tak jako většinu původního obyvatelstva jeho vesnice.

„Před transportem nás všechny shromáždili dole ve vesnici. Naši rodinu nechali být. Považuji to dodnes za zázrak,“ vzpomíná Helmut Feichtinger, který i po letech o této době nerad hovoří.

Feichtingerovi byli jedni z mála původních obyvatel, kteří mohli ve Zdobnici zůstat. I když oba jeho rodiče byli německé národnosti, otec pracoval v lese jako dřevař a ti byli při budování poválečné Zdobnice potřeba.

Chci znát pravdu

„I po sedmdesáti letech je to stále citlivé téma. Dosud mezi námi žijí lidé, kteří mučení a vraždy nevinných lidí schvalují. Vražda zůstává vraždou, ať už ji spáchá Němec, Čech, Rus, prostě kdokoliv. Nevěřím v kolektivní vinu, v každém národě jsou hodní a zlí lidé,“ míní Kotková, která je potomkem sudetských horalů.

Její předkové žili především ve Zdobnici, Jedlové a na území Čech přišli v 16. století z alpských zemí, zřejmě z Tyrolska.

K dokumentům o divokém odsunu se poprvé dostala v muzeu v Deštném, kde několik let pracovala a tomuto temnému období dějin Orlických hor se začala systematicky věnovat.

Informace čerpala z několika zdrojů. Hovořila s potomky vyhnanců, se starými lidmi, kteří donedávna žili v horských vesnicích a na dramatické události na konci války si pamatovali a také četla svědectví sudetských horalů a vzácně i českých vojáků, kteří stačili své příběhy sdělit kronikářům.

V deštenském muzeu se dochovaly i dopisy potomků vyhnanců, kteří po válce pátrali po svých nezvěstných příbuzných a je v nich hodně informací o údajných vraždách na konci války, o pohřešovaných a dalších událostech, jež se v roce 1945 staly v Orlických horách.

Začala se také starat o zpustlé opuštěné hřbitovy v pohraničí, na kterých jsou pochované generace sudetských obyvatel.

„Neříkám, že mezi nimi nebyli zločinci. Kdo měl ale máslo na hlavě, tak včas zmizel. V pohraničí se tak odsunu většinou dočkali obyčejní lidé,“ míní Věra Kotková.

V okolí Zdobnice, Deštného či Hamernice mluví minimálně o třech hromadných hrobech sudetských Němců. Podle ní jsou však některé už vybrané a ostatky svezené na opuštěné německé hřbitovy.

Stovky lebek naházených v jámě

Nikdy nezapomene na podivný nález na jednom z nich, a to v Jedlové u kostela svatého Matouše nedaleko Deštného v Orlických horách.

Hřbitov v Jedlové sloužil k pohřbívání do roku 1946. Když se před patnácti lety snažila hřbitov zvelebit, najednou se jí v uličce mezi hroby propadla noha.

„Když jsem už měla téměř celý hřbitov hotový, narazila jsem na malém prostoru na lidské lebky. Zarazilo mě, že skoro všechny měly v zátylku nebo na spáncích malé otvory, jakoby po projektilech. Zajímavé na tom bylo, že to místo bylo mezi hroby. Na policii jsem nález nenahlásila, protože potomci sudetských Němců o to nestáli. Báli se, aby se ostatky neztratily, “ vzpomíná Kotková.

Postupně tam bylo objeveno 283 lebek a nálezem se policie nakonec zabývala, avšak nezjistila, že by se jednalo o oběti dávného zločinu. Nákladná expertiza kosterních ostatků však nařízena nebyla.

Potomci sudetských obyvatel a vedení obce Deštné, kam Jedlová administrativně spadá, v roce 2010 nalezené ostatky původních německých obyvatel pietně pohřbili.

Na rozdíl od vedoucího místního muzea Bohumíra Dragouna, který se domnívá, že s největší pravděpodobností jde o pozůstatky lidí, které se zde nashromáždily po celou dobu fungování hřbitova, je Věra Kotková přesvědčena o tom, že našla ostatky zabitých sudetských Němců.

Nikoli však zabitých v Jedlové, ale na různých místech Orlických hor, kde byly ostatky původně uložené v hromadných hrobech a až později svezeny na opuštěné místo ke kostelu svatého Matouše.

„U kostela svatého Matouše se pohřbívalo asi 300 let. Jde o kosti snesené z již nefunkčního hřbitova,“ uvedl před časem Dragoun.

Badatelka má pro svou verzi vysvětlení: „Němci byli velmi nábožensky založení, proto je nepravděpodobné, aby pohřbívali mezi hroby, natož takovým způsobem,“ míní Kotková.

Lebky podle ní ležely asi půl metru pod povrchem, v nepravidelně vyhloubené jámě o velikosti metr a půl na dva metry, poblíž hřbitovní zdi. Mezi kostmi byly dokonce odpadky.

„Mezi ostatky byly například kusy dlaždic, šroub, kus skleněné lahve a dokonce víčko od jogurtu z padesátých a šedesátých let. Zajímavé je, že převládaly mužské lebky a nenašla jsem žádné dětské, což je také podezřelé. Kdyby se jednalo o pozůstatek kolumbária nebo o svoz ze starého hřbitova, jistě by tam byly, protože před válkou nebo i dříve byla úmrtnost dětí velká,“ říká Kotková.

Tvrdí, že vojáci později ostatky tajně sváželi

Podle ní je podobných míst v Orlických horách více. Domnívá se, že českoslovenští vojáci začali ostatky sudetských Němců tajně svážet z hromadných hrobů na chátrající opuštěné německé hřbitovy nejdříve v padesátých letech.

„Němci se v padesátých a šedesátých letech letech začínali zajímat o osudy svým pohřešovaných příbuzných, kteří v Orlických horách zmizeli v roce 1945. Žádali otevření hromadných hrobů. Je možné, že tehdejší režim se zalekl a ostatky začal svážet na společná místa na opuštěné hřbitovy. Něco spálili a něco zakopali,“ říká.

„Jedno z takových míst je s největší pravděpodobností i hřbitov v Jedlové. Z toho, co potomci sudetských horalů tvrdí, vyplývá, že v oblasti Orlických hor je nezvěstných kolem jednoho tisíce lidí. Vím přímo od nich, že když později navštívili místa, kde hromadné hroby měly původně být, místní lidé jim odpovídali, že už tam žádné ostatky nejsou. Snažím se tuto hypotézu ověřit, aby to bylo jasné na sto procent,“ míní Kotková.

Příběh starosty

Stojíme v Čertově dole u chalupy, která je v současné době rekreačním zařízením. Ještě na konci války tady s rodinou žil starosta, původem sudetský Němec, tehdy samostatné vesnice Čertův Důl (německy Geiersgrabe).

Podle ústního svědectví spáchal takzvanou rozšířenou sebevraždu: nejprve usmrtil svoji rodinu, pak sebe. Prý ze strachu z partyzánů.

„Slyšel, co partyzáni ve Zdobnici udělali těm, které zahrabali dole u odbočky na Černý důl. Dobře věděl, čeho jsou schopní, protože ho už mučili ve Zdobnici. Zpočátku asi nevěděli, že je starostou, proto ho pustili. Když se však doslechl, že si pro něho jedou, oběsil své rodiče, manželku a dceru a myslím i syna,“ říká u chalupy s cedulí „ŽPSV Černý důl“ Věra Kotková o kilometr a půl severovýchodně od stromu s květinami.

V okolí stavení jsou na rozkvetlé louce patrné základy hospodářských budov. „Slyšela jsem, že jejich těla naházeli za stodolu a zahrabali. Nikdo však neví, kde hromadný hrob přesně je,“ říká Věra Kotková.

Mezi Pěčínem a Nebeskou Rybnou je osada Hamernice (Hammerdorf). Zalesněné údolí vyhloubil v hornaté krajině potok Říčka. Silnice Nebeská Rybná – Říčky v Orlických horách se tady hodně klikatí.

„Někde pod silnicí by měl být hromadný hrob šesti nebo sedmi lidí, kteří pocházeli z okolních vesniček. Nahoře v serpentýnách je v květnu roku 1945 uvláčeli přivázané za nohy za auty. Těla pak shodili ze silnice dolů a zahrabali,“ tvrdí Věra Kotková, když procházíme po hliněné cestě kolem opuštěné rekreační chalupy.

Vysoko nad námi jsou zaříznuté do prudkého svahu serpentiny asfaltové silnice. „V Orlických horách se nejvíce vraždilo v květnu a začátkem června roku 1945,“ doplňuje badatelka.

Masakr na Šerlichu

U hřbitovní zdi u kostela v Deštném v Orlických horách je náhrobek s třiadvaceti německými jmény a text: „Na památku německým obětem násilí z Deštného, Plasnic, Jedlové a Šedivin v květnu až červnu 1945“.

Je to vzpomínka na hromadnou vraždu, která se stala 15. června 1945 na Šerlichu. Podle svědectví se do Deštného vrátili v květnu vojáci, kteří museli v roce 1938 opustit okolní pohraniční pevnosti.

„Na potupu nezapomněli a vrátili se jako vítězové a svoje opojení nezvládli,“ píše se v dokumentu, který má Věra Kotková ve svém archivu.

Z okolních vesnic přivezli jednadvacet německých hospodářů, kteří pak byli po čtyři týdny vězněni v tamní škole. Jejich život ukončila eskorta, která je dovedla do lesa pod Šerlichem a víc je nikdo neviděl.

„Popravy se zúčastnili i ti, kteří si potřebovali po okupaci vylepšit kádrový profil a lidé, kteří se stali partyzány až po válce,“ píše se v dokumentu.

„K zastřeleným pak přihodili umučené spolumajitele Šerlišského mlýna pana Ilnera a Fuknera. Byli to švagři a zabili je také v těchto dnech. Proto se mluví o celkem třiadvaceti mrtvých,“ vysvětluje Kotková.

K tomuto případu se v devadesátých letech dokonce písemně vyjádřil muž, kterému bylo devětasedmdesát a na konci války jako voják navštívil Deštné:

„Ti, co stříleli, byli moji kamarádi. Už také nežijí pomalu dvacet let. Bůh je za to potrestal. Dělalo se vše tajně, že o tom ani druzí vojáci nevěděli. Řekl mi o tom můj kamarád. Odvezli je k Masarykově chatě na Šerlichu, tam si museli vykopat hrob a pak je zastřelili,“ píše neznámý muž v dopise datovaném k 1. srpnu 1994 a odeslaném z Broumova.

Po válce vládla protiněmecká atmosféra

Násilnosti v Orlických horách zapadají do období bezvládí na pomezí chaosu konce druhé světové války a obnovování československého státu.

Podle historiků mělo vysídlení Němců svůj původ nejen v poválečné protiněmecké náladě českého národa, ale i v politickém programu politiků, kteří se na celé akci aktivně podíleli společně s armádou a revolučními gardami, kterým horalé přezdívali rabovací gardy.

Na území Orlických hor české Němce vysidlovali také takzvaní partyzáni, kteří přicházeli z vnitrozemí. Agresivní chování některých lidí bylo tehdy ovlivněné násilnostmi v této části Sudet, na kterých se naopak za války podíleli někteří Němci.

„Není mi lhostejný tragický osud nevinných lidí, ať jsou jakékoli národnosti. Mám obavy, že ani teď ještě nenastal čas, aby vraždy byly pojmenovány vraždami. Snad toho bude schopna generace našich dětí, kteří pochopí, že člověk, aby se mohl nazývat člověkem, by se podle toho měl chovat,“ dodává badatelka.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z výstavy malíře Antonína Hudečka v Galerii města Trutnova
Galerie láká na Hudečkovy české krajiny i bouřlivé italské moře

Obrazy špičkového krajináře Antonína Hudečka jsou k vidění v Galerii města Trutnova. Pro příznivce českého výtvarného umění to bude lahůdka. Galerie vypůjčila...  celý článek

Kamion v Červené Hoře na Náchodsku narazil do rekreačního objektu. (16. září...
Hasiči několik hodin vyprošťovali řidiče kamionu, který boural do domu

Vážná dopravní nehoda se stala v noci na sobotu v obci Červená Hora na Náchodsku. Řidič kamionu převážejícího autodíly krátce po půlnoci z neznámých příčin...  celý článek

Při nehodě na Chrudimsku zemřel mladý řidič (17. září 2017).
Na Chrudimsku ráno zemřel mladý řidič, s autem narazil do dvou stromů

Čtyřiadvacetiletý řidič přišel ráno o život při nehodě na Chrudimsku. S autem postupně narazil do dvou stromů, vozidlo se převrátilo a zůstalo ležet na boku....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.