Jedním z výtvarníků, kteří na Kuksu od poloviny srpna tvořili, je třeba architekt, keramik a fotograf Miloš Šedivý. Dokončil poslední z keramických sošek historických vojáků, další figury a keramika jsou v rohu místnosti.
„Vojáci, to je odkaz na historii tohoto místa. Vytvořil jsem i lékárnické dózy. Navazuji tím na lékárnu, která se v Kuksu dochovala. Pro každého výtvarníka je určena jedna dóza, mohou si ji podle svého pomalovat. Tím chceme založit tradici pro případ, že by se tady plenéry opakovaly,“ říká Šedivý, který se účastnil zatím všech šesti malířských sympozií.
První noc nemohl spát. „Měl jsem morbidní sny o špitále, aniž jsem věděl, co se tam dělo. Musel jsem postel přestěhovat na jiné místo, jsem senzibilně citlivý. Později jsem se dozvěděl o historii místa a vše se sešlo. Původně to byl chudobinec pro lidi, kteří tady dožívali, pak po první světové válce tu byli vojáci ve výsluze a také lůžková část pro přestárlé. Zřejmě tam něco z té minulosti zůstalo, nic pozitivního,“ pokračuje Šedivý.
Kuks a záblesk inspirace
Plenér je časově ohraničený, umělce tlačí čas, proto výtvarníci pracují odlišně, než jsou zvyklí. Někteří to přirovnávají k záblesku, který se snaží zachytit ve svých dílech.
Šporkův odkaz
|
„Krátká doba plenéru neumožňuje zajít tak hluboko. Je to však výzva a naopak to může vést k velmi zajímavému výsledku. Kuks patří k místům, která dokážou malíře ovlivnit na dlouhou dobu,“ míní malíř a grafik Lexander Prokogh, který žije v Německu, ale je původem z Litvy.
Jeho dva podobné obrazy jsou abstraktní, jakoby složené z množství pixelů, které tvoří digitální fotografii.
„Zaujala mě snaha Šporka a Brauna rozdělit lidi na skupiny: mravních a hříšníků, tedy Ctností a Neřestí. Každý člověk má v sobě oboje a nejde to rozdělit. Proto se snažím vytvořit dva obrazy, jeden bude mít název Ctnosti a druhý Neřesti a přitom budou z formálního hlediska stejné,“ upozorňuje Prokogh.
Litevec Linas Domarackas má ze svého ateliéru výhled na hospital. Tvoří v jednom z barokních domů pod zaniklým zámkem.
„Na Kuksu jsem poprvé a jsem tímto místem uchvácen. Našel jsem tu téma, kterému se věnuji už řadu let. Připravuji se na velkou práci, chci vytvořit cyklus na téma Tanec smrti a tady už pěkně dlouho existuje. Kuks mě tedy bude ještě dlouhou dobu inspirovat,“ říká Domarackas, když na plátno soustředěně vpisuje latinský text.
Nejmladší účastnicí plenéru je třicetiletá fotografka Mania Zyzaková z Polska. Ani ona neunikla inspiraci barokem. Černobílé fotografie ukazuje na monitoru svého notebooku. Každé dílo má dvě části: výřez barokní sochy a inspiraci.
„Je to baroko ve spojení s rostlinnými motivy,“ říká Zyzaková, která je i dokumentaristkou plenérů.
Je tu úžasná atmosféra a skvělí lidé, říká malířka
Její matka Katia Sokolowa-Zyzaková z Varšavy se účastní plenéru už popáté. „Kuks, to je zcela nová inspirace. Má to vliv i na má díla, nejsou tak barevná jako ta z dřívějších let. Během plenéru jsem vytvořila osm obrazů, možná jich ale nakonec bude devět. Prostředí je tu okouzlující, nesmírně inspirující. Je tu úžasná atmosféra a skvělí lidé,“ usmívá se malířka nad rozděleným obrazem.
Plenér
|
Anatolij Borodkin z Rigy má svá rozměrná plátna na několika stolech v refektáři hospitalu. Převládají na nich teplé odstíny barev. Je příkladem toho, že pro umělce netrvá plenér týden, ale mnohem delší dobu.
„Betlém jsem navštívil poprvé loni a byl jsem okouzlen. Celý rok jsem na tom pracoval, a tohle je výsledek. Můj osobní plenér tak trval celý rok,“ upozorňuje Borodkin.
Osmasedmdeástiletý Oleksandr Petrovič Milovzorov je nejstarším účastníkem plenéru. Tvoří na chodbě hospitalu. Námětem jednoho z jeho obrazů je Bakchus - bůh vína a požitkářství a druhého Obžerství.
„Jsem překvapen tím, že Braun nedal Bakchuse ani mezi Ctnosti, ani mezi Neřesti. Bakchus je přitom symbol opilství, na kterém není přeci nic špatného, proto by mělo být mezi Ctnostmi,“ usmívá se Milovzorov, který patří mezi nejznámější ukrajinské výtvarníky.
Šestý ročník mezinárodního plenéru dostal na Kuksu nový impuls. „Zatímco v Jičíně byl pro mnohé inspirací Albrecht z Valdštejna, zde se posouváme o jedno století na přímce času směrem k současnosti a zájem umělců se upnul k další z nejzajímavějších postav českého baroka, Františku Antonínu Šporkovi a jeho odkazu,“ říká organizátor a zakladatel plenéru Miloš Starý (o plenéru v Jičíně jsme psali zde).