Dědeček Arne Šubrta míval kdysi mlýn, hospodářství s několika kusy hovězího dobytka a pekárnu s parádní pecí na sto dvacet kilo chleba. Jeho vnuk mlýn opět spustil, ale už jen jako turistickou atrakci.
Expozici doplnil ukázkou zábavných týdeníků z první republiky a obrázky z filmové verze Lucerny Aloise Jiráska. Návštěvníky zaujme i několik pověstí o vodnících, z nichž jedna opravdu čerpá z dobových povídání zaznamenaných v Horním Dřevíči.
Pověst o vodníkoviJednou šel kolem krajánek, který slíbil mlynáři pomoci. V noci ve mlýnici začal krásně hrát na housle. Vodník to uslyšel a žadonil, aby ho krajánek taky naučil hrát. Krajánek souhlasil, ale vodník si nejprve musel nechat narovnat své křivé prsty. Strčil je do otvorů vyvrtaných ve dveřích, krajánek je pořádně utáhl a pak se jal vodníka mlátit hlava nehlava. Přestal, až když vodník slíbil, že z mlýna odejde. A ten se opravdu u mlýna dlouho neukázal. Krajánek se časem oženil s mlynářovou dcerou a ve mlýně zůstal.Za nějaký čas šla mlynářka podél potoka a slyšela z vody hlas: "Eště jsem se nepomstil."Ohlédla se a uviděla velkou postavu v zeleném kabátě a krvavě červené vestě.Za nějakou dobu se mlynářově dceři narodil chlapec. Měl podivně rudou barvu obličeje a zakrátko umřel. |
"Je ale trochu morbidní. Našel jsem ji v místním povídání o zdejším kraji," podotkl majitel mlýna. A vypráví pověst o místním vodníkovi, který se zdržoval na potoce a náhonu k mlýnu a kazil mlynáři poctivou práci. (viz box)
Třískl nacistu účetní knihou, okupaci strávil ve vězení
Pro děti má Šubrt méně drsné pohádky. Třeba o tom, jak se z vodníka namyšleného stal vodník kamarádský. Nebo o osudu posledního medvěda na Stárkovsku.
Kdo vyšlape až do třetího patra mlýna, může medvěda i vidět. Podobizna posledního vodníka, který byl hodný, čeká návštěvníky na schodišti mlýna.
Ve mlýně je také řada písemností dokumentujících práci mlynáře. Jedna kniha, do níž zapisoval zakázky za protektorátu, končí zápisem z roku 1941.
"Dědeček zůstal mlynářem i v době, kdy Horní Dřevíč patřil do Sudet a český mlynář se i přes sílící nátlak nehodlal dodatečně přihlásit k německé národnosti. Jednou přišel do mlýna německý oficír. Dědečka někdo udal, že mele načerno mouku, což se samozřejmě za protektorátu dělávalo. Dědeček mu odmítl účetní knihu dát, a když se po ní Němec sápal, třískl ho s ní po hlavě. A stálo ho to tři roky v nacistických kriminálech v Německu. Naštěstí ještě nespáchali atentát na Heydricha. To by ho bez okolků zastřelili. Takhle strávil v německých vězeních celou válku a 14. dubna ho osvobodili Američané," vzpomíná Šubrt.
Dědeček musel do žaláře i za komunistů
A dodává, že jeho dědeček musel do kriminálu i za komunistů. V letech 1960 až 1963: "Nevěděli jak na něj. Byl členem družstva, ale mlýn mu pořád patřil. A pak zjistili, že si na svém vydělává stejně jako celé družstvo dohromady. Jako záminku pak použili to, že se dědečkovy ovce pásly na družstevních pozemcích. Vzali mu mlýn a bydlely tu divné existence. Naštěstí zařízení mlýna neponičili a v roce 1968 po politickém tání si rodina mohla státem znárodněný mlýn koupit zpátky."
I když mlýnu několikrát hrozila likvidace a sešrotování starých zařízení, naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Ani po pádu totalitního režimu v roce 1989 objekt žádnými úpravami neprošel. A tak má mlýn podobu z roku 1941, kdy měl první nucenou odstávku.
Technologické vybavení mlýna v Horním Dřevíči se dochovalo ve výborném stavu. Najdeme tu i unikátní zařízení. Například vnitřní žlab na spouštění pytlů nebo třípodlažní uspořádání mlýnice namísto čtyřpodlažního.
Odborníci dokonce míní, že objekt mlýna vykazuje tak vysoké hodnoty, že je v jeho případě možné žádat o prohlášení za kulturní památku.
