Stávala tu synagoga s kašnou, dům Leo Hirsche s malebnou věžičkou i stará pošta. Za úzkou Židovskou ulicí, která se klikatila za jižní frontou náchodského náměstí na parcelách vymezených jako někdejší ghetto, před válkou začínaly louky.
Klukovská léta tu prožil osmaosmdesátiletý Josef Hejduk. Pro vlastní potěšení i historickou paměť zrekonstruoval podobu zaniklé ulice k roku 1910. Rozměrný model vystavuje v Muzeu Náchodska.
„Do modelu jsem se pustil kvůli vlastním vzpomínkám, ale i díky výstavě Aleny Čtvrtečkové o minulosti náchodských Židů. Tam se objevily dobové fotografie Antonína Rabišky z bourání Židovské ulice. Chodil jsem s notýskem a obkresloval si domečky, protože jsem si je pamatoval, ale konkrétně jsem je viděl až na fotkách,“ říká Josef Hejduk.
Badatelka vydala i knihu Osudy náchodských Židů. Když se seznámili, poskytla mu kopie dokumentů.
Inspirovalo ho i vyobrazení v Sedláčkových Hradech, zámcích a tvrzích Království českého, kde byl pohled přes střechy domu Hirschových v Židovské ulici vzhůru k zámku.
„Tenhle dům vedle synagogy mě zaujal nástavbou a rohatou střechou. Dlouho jsem koumal, proč tam ty rohy byly... Kdyby postavili sedlovou střechu až k synagoze, zatékalo by do ní i dalšího domku. Podobně to pak řešili i na druhé straně,“ připomíná.
Necitlivá asanace
Potíž je, že takřka celá ulice asi o dvaceti domech při necitlivé asanaci za socialistické éry padla. Zbyla jen dnešní budova VZP v Poštovní ulici přestavěná z někdejší pošty a také nožířství v Krámské ulici, kde původně bývala židovská radnice a kde bydlel rabín. V letech 1965 až 1972 na volných parcelách hned za radnicí vzniklo malé sídliště, což podobu města značně poznamenalo.
Židovská ulice v NáchoděCísařský patent z roku 1727 nařizoval odloučení židů a křesťanů. Majitel panství Ottavio II. Piccolomini nařídil městské radě roku 1744, aby uskutečnila výměnu křesťanských a židovských domů. Židovská ulice ohraničená plotem a brankou vznikla až roku 1753. Roku 1772 tu stálo 23 domů, synagoga vznikla roku 1777. Komunita spravovaná rabínem v roce 1793 čítala 286 lidí. V kraji měl Náchod největší počet Židů. Ghetta se rušila až roku 1849. V 50. a 60. letech 19. století skupovaly židovské rodiny domy v centru, mnohé uspěly v textilním podnikání, Židovská ulice upadala. V Náchodě před válkou žilo asi 290 Židů, většina odjela transportem 14. prosince 1942. Popraveno nebo umučeno bylo 249 lidí z Náchoda a okolí, vrátilo se jich 18. Židovskou ulici za okupace přejmenovali na Starou. Synagoga sloužila jako skladiště. Po válce chátrala, roku 1964 ji odstřelili. Zdroj: V. Sádlo, A. Čtvrtečková: Náchod za protektorátu, Liberec 2012; Baštecká Lýdia a kol: Náchod, Praha 2004. |
Shánění podkladů nebylo snadné. Spolužák z večerní průmyslovky Jaroslav Faltys pomohl obstarat kopie současných katastrálních map, ze kterých amatérský badatel mohl vytěžit alespoň ty části, kde se neměnily historické parcely.
Pak pokračoval v okresním archivu. Na zkoušku zhotovil model lázně mikve a předvedl ho archiváři Janu Čížkovi, od nějž získal katastrální mapu z roku 1940 vzniklou podle zaměřování ve 30. letech.
„Díky tomu jsem měl přesné půdorysy, ale musel jsem si vymyslet výškové poměry domů. K tomu mi posloužil můj rodný dům, protože jsem po otci zdědil stavební plány. Z dokumentace našeho domu jsem znal rozměry oken, dveří, výšku stropů. Metodou pokusu a omylu jsem si tak určil, kde byly okapové římsy u ostatních domů, kde zhruba měly stropy a podobně. Lepením na zkoušku, srovnáváním s fotografiemi a dedukováním jsem se přece jen dopídil určitějších rozměrů,“ vypráví.
Vychodil obecnou školu v Komenského ulici, kterou za války zkrátili na čtyři roky, a pak pokračoval na čtyřtřídní měšťance. Za okupace Masarykovy školy zabralo vojsko, a tak se všichni museli směstnat v budově na Komenského.
Do třetího ročníku se ještě učilo pravidelně, pak už ale děti chodily do tkalcovské či Bartoňovy školy a nakonec už jen do sálu Hejzlarova hostince v Bělovsi na přezkoušení. Na jaře 1945 vyučování odpadlo úplně.
„Během války jsme nemohli mít některé předměty jako dějepis nebo tělocvik, protože tělocvična se přeměnila ve skladiště kabinetů ze všech škol. Zato jsme měli kreslení a rýsování u pana učitele Arnošta Bigaje, po válce byl i naším třídním. Na něj vzpomínám s úctou a vděčností, protože mě naučil prostorovému přemýšlení,“ vzpomíná modelář.
„To mi pomohlo. Museli jsme kreslit od ruky, dělat osy a podobně, na to už dnes existují počítačové programy, syn mi je dokonce nainstaloval, ale nikdy jsem se s tím pořádně nenaučil,“ říká.
Za první republiky však v Židovské ulici žilo jen nemnoho židovských rodin, část si našla lepší adresy. Poblíž synagogy měli dům Pickovi nebo Hirschovi, kteří později prchli do Palestiny. Na opačném konci stával dvojdům Arnošta a Huga Lewithových. Provozovali velkoobchod s papírem a kancelářskými potřebami a na parcelách po shořelých domech měli zahradu.
„Když jsme ze školy nešli spořádaně po ulici, ale průchodem pod tratí a přes louky, tak jsme se do Židovské ulice dostávali skrz židovskou školu (stávala zhruba v místě prostředního z dnešních tří paneláků za radnicí, pozn. red.), kde v přízemí bydlela rodina Karla Rajla. Jeho maminka mu nechávala na vratech otevřenou závoru,“ usmívá se Josef Hejduk.
„Vyrostl jsem v Židovské ulici“
Na plácku před synagogou jako dítě míjel kašnu s hebrejským nápisem. Rád si hrál s kamarády v „ohradě“ se stavebninami Sekyrových. Do jejich domu „Na Staré poště“ (nyní VZP) chodíval často za Jirkou, synem lékaře Sekyry, a dodnes vzpomíná na množství ordinací, velkou knihovnu s rodovou kronikou, lovecké zbraně nebo na tehdy ještě neobvyklou ledničku v kuchyni. Po válce navštívil i švadlenu Boženu Lewithovou, která nebyla židovského původu a přežila. Podporovala své příbuzné i další vězně v koncentrácích.
Tatínek Josefa Hejduka pocházel z Hostomic u Berouna a byl kožešníkem. Jelikož to bylo sezonní řemeslo, mohl si přivydělávat ještě opravami jako kloboučník. Působil jako tovaryš ve Dvoře Králové a kvůli volnému obchodu se stěhoval do Nového Bydžova. Aby se s bratrem dokázali v podnikání osamostatnit, šili a prodávali čepice. Dodávali je i do kožešnického a kloboučnického obchodu Jana Venclíka na náchodském náměstí.
„Tatínek přišel do Náchoda až roku 1928. Zalíbila se mu zdejší kopcovitá krajina a od pana Venclíka jeho živnost koupil. Do krámu v Remešově domě na náchodském náměstí dosadil svého bratra. Když byl na prodej Pickův dům čp. 45 na náměstí, dnešní lékárna, tatínek ho koupil, vlastně celou dvojparcelu mezi náměstím až po Židovskou ulici. Obchod přemístil do vlastních prostor a dům přestavěl. Tím pádem jsem vyrostl v Židovské ulici,“ vysvětluje. Nad jejich krámem coby domovní znamení visíval zlatý půlklobouk.
Jeho rodina židovské kořeny neměla. „To bych tu asi nebyl,“ připomíná hořce.
„Uklidil zahrádku a umřel“
Tatínkova živnost však neodolala nástupu komunistů po únoru 1948. Nechtěl opustit, co vybudoval, a stát se zaměstnancem družstva Textilia.
„Nastražili na něj past, on se projevil jako nepřítel režimu, jeden falešný svědek proti němu svědčil, takže otce vzali do vyšetřovací vazby. Já zůstal v krámě sám jako učeň a asi jsem to nevedl moc dobře. Místní národní výbor uvalil na živnost národní správu, protože prý nebyla řádně vedena. Národní správce přišel a já musel odevzdat klíče a kasu,“ říká Josef Hejduk.
Tatínek mu z vazby v roce 1948 alespoň poradil, ať jde do pokračovací školy pro učně, tu absolvoval v Hlinsku a Novém Jičíně, na což rád vzpomíná. Kloboučnické ani kožešnické řemeslo však nikdy nedělal, roky pracoval v náchodském Mezu (současný ATAS elektromotory).
Živnost rodině zrušili. „Stroje nastěhovali do jednoho domu, pak to někdo rozkradl. Tatínek byl pak penzista bez penze, po letech dostal jenom minimální. Nějakou dobu ho živila sestra. Chodil jí pomáhat prodávat do mlékárny, aby nezahálel. Dožil se téměř osmdesáti let. Pak přišlo rozhodnutí, že se celá ulice zbourá a budou se tam stavět nové domy. Tomu se tatínek bránil. Jeden nový dům už stál, ale my jsme ještě asi do roku 1973 v našem bydleli. Tatínek nakonec dostal soudní výpověď, tomu už se neubránil. Naposledy uklidil zahrádku a na druhý den umřel,“ vzpomíná Josef Hejduk.
Přípravy trvaly několik let, práce na modelu zabrala Josefu Hejdukovi asi rok.
„Židovské město vlastně nemohlo vzniknout v jiném koutě Náchoda, jinde nebylo místo, jen za radnicí. Byl to shluk domů paprskovitě seřazených podle plácku před synagogou, kde byla i kašna s hebrejským nápisem. Tudy jsem se chodíval jako kluk dívat do výlohy Alberta Gryma, majitele obchodního domu U Města Paříže, kde byl obchod s hračkami. Ve výloze jezdíval vláček,“ říká pamětník.
