Pod chátrajícím věncem opevnění se údajně klikatí na pětačtyřicet kilometrů chodeb. Dnes jsou však přístupné sotva dva.
„Když to dobře půjde, do tří měsíců budu mít hotovo. Jsem ve finále. Zbývá dodělat dole pod Josefovem korunní hradby, které měly za úkol chránit především stavidla na řekách,“ ukazuje Jirouš na dílo, které zabírá většinu místnosti o rozměrech školní třídy.
Kdo Josefov nezná, považoval by model za hotový. Zdi domů s černými okny mají okrovou barvu, střechy a cihlové zdi opevnění vínovou. Okolní krajinu nabarvil na zeleno.
„Zatím jsem na tom odpracoval 5 290 hodin. Hodnota modelu, tedy včetně materiálu a práce, je vyčíslena asi na 900 tisíc korun. Něco dali sponzoři, přispělo i město,“ říká josefovský patriot.
Model, který zachycuje josefovskou pevnost v polovině 19. století, v období největšího rozkvětu, má rozměr 5,5 krát 6,2 metry. Je v měřítku 1:300.
„Hlavním materiálem je polystyrén, který je potažen sádrou. Ten bylo třeba vybrousit a někdy ještě podle potřeby znova natáhnout. Nakonec přicházejí na řadu vodou ředitelné barvy, aby model co nejvíce odpovídal skutečnosti. Největší práci mi dal asi kostel a pak stráně nad řekou, které mají spád ve dvou úhlech,“ prozrazuje Jirouš.
Nejslabší opevnění bylo z jihu
Vycházel z dobové dokumentace dochované v Praze a ve Vídni. „Stejně mi to nedalo. Když jsem tvořil nějakou konkrétní část, šel jsem na místo, prohlédl si to na vlastní oči. Klidně si spočítejte okna jednotlivých budov a porovnejte s modelem, vše sedí,“ usmívá se tvůrce modelu.
Díky práci na modelu dokonce pronikl do největšího tajemství pevnosti.
„Dochoval se dokument, jak pevnost dobýt. Každý stavitel, který navrhl pevnost, vytvořil i plán, jak ji pokořit, včetně toho, kde rozmístit útočné baterie. Znal nejslabší místa v opevnění. Už když se podíváme na model, je zřejmé, kde to bylo: na jižní straně, kde není žádná přirozená překážka. Celá severovýchodní strana byla v případě ohrožení chráněná vodou a prudkými stráněmi opevnění,“ ukazuje na modelu Vladimír Jirouš jako rozený stratég.
Skutečná pevnost vznikla z podnětu císaře Josefa II. kvůli ochraně zemských hranic před Pruskem roku 1780 a o sedm let později byla předána jako bojeschopná. V té době šlo o vrchol pevnostní architektury. Stavební práce však pokračovaly i po roce 1787 s cílem pevnost dále zdokonalit.
„Pevnost se modernizovala až do roku 1850. A k tomuto roku je model situovaný. Tehdy zažívala pevnost největší rozkvět. Mrzí mě, že se v této podobě nedochovala. Například vnější opevnění je už nenávratně pryč. Vždy jsem si přál, abych se mohl do té doby vrátit a vidět pevnost v celé kráse. To se mi do určité míry splnilo díky práci na modelu,“ říká Jirouš. A má plán i do budoucna: „Až tohle dodělám, chystám se na další a větší model, který by se týkal právě dobývacího plánu.“
Nejvýraznějším prvkem opevnění jsou bastiony a v jednom z nich, v bastionu IV., Vladimír Jirouš pracuje. Až bude model hotov, najde důstojné místo v galerii, která je přímo v areálu. V bastionu IV. působí několik umělců. Kromě dílny Vladimíra Jirouše tam má ateliér sochař Petr Novák nebo řezbář Jan Paďour. Občanské sdružení Společnost Retranchement No. XVIII má areál pronajatý od města Jaroměře.
