Pilot Daniel Tuček se snažil létat s herci tak, aby se nebáli.

Pilot Daniel Tuček se snažil létat s herci tak, aby se nebáli. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Herci ze Sanitky měli hodiny historek, libuje si pilot vrtulníku Tuček

  • 0
Pilot helikoptéry Daniel Tuček z Hradce Králové se skoro rok podílel na natáčení nového seriálu Sanitka 2. Oceňuje, že se mohl potkat s hereckými legendami, ale život je podle něj někdy krutější, než ukazuje seriál.

Hradecké ranveje a vrtulníky si zahrály záchranku na okraji Prahy, diváci mohou vidět nový seriál režiséra Filipa Renče v pátek večer v České televizi.

Pilot Tuček už mnoho let každý den startuje z letiště, aby vrtulníkem zachraňoval životy, ale dobře zná i filmové prostředí.

U natáčení filmů, kde hraje důležitou roli helikoptéra nebo se z ní alespoň dělají záběry, bývá přítomen už od roku 1998.

Díky spolupráci na velkých amerických produkcích se v Česku potkal na jednom place třeba s Brucem Willisem nebo Wesley Snipesem.

"Většinou jsme byli součástí několika záběrů, kdy jsme měli na vrtulníku namontované filmové zařízení. Takto jsme byli u natáčení akčního trháku XXX, u filmu Hartova válka nebo Blade 2. U posledně jmenovaného jsem pilotoval černě natřený vrtulník, v němž létali upíři," říká třiačtyřicetiletý pilot letecké záchranné služby z Hradce Králové.

Dá se srovnat spolupráce na natáčení hollywoodských trháků s českým seriálem?
Se seriálem Sanitka to bylo jiné, to jsme byli přímo součástí natáčecího týmu. Natáčení začalo na podzim 2011 a my jsme u něho byli až do léta dalšího roku. Prošli jsme průběžně celým seriálem. Scény se točily třeba u Českého Brodu, zimní i letní tady v Hradci na letišti a v okolí Hořic nebo Milovic.

Je rozdíl mezi natáčením s českým a zahraničním štábem?
Je to něco úplně jiného, tady jsem se setkal s legendami českého filmu a s mnoha se spřátelil.

Jak na vás působili slavní čeští herci v čele s Jaromírem Hanzlíkem nebo Pavlem Zedníčkem?
Na palubě jsem měl několikrát pány Kostku, Hanzlíka, Budaře, Zedníčka, Dulavu, Dvořáka a samozřejmě Filipa Renče a kameramany. Bylo hrozně sympatické, jak byli vstřícní. Moc mě potěšilo, když mi velikáni jako Jaromír Hanzlík nebo Petr Kostka nabídli tykání. Myslel jsem si, že si s nimi nebudu mít moc co říct, ale oni byli úžasní. Čekaly mě hodiny a hodiny skvělých historek, kolikrát jsem odcházel s bolením břicha ze smíchu. Pro mě to bylo vůbec nejhezčí natáčení ze všech a je mi smutno, že je po všem. Byla tam vynikající atmosféra.

Měli herci strach létat?
Spíš bych řekl, že měli respekt. Já se snažím létat tak, abych nikoho neohrozil. Po přistání se mi svěřovali, že to pro ně sice byl adrenalinový zážitek, ale že se cítili bezpečně.

Byl mezi nimi někdo, kdo si to skutečně užíval?
Jana Budaře jsem dokonce na chvíli nechal pilotovat, ale samozřejmě pod kontrolou. Právě on hraje ve filmu pilota. V některých záběrech dokonce sedí na kapitánském sedadle a já na instruktorském, aby záběry byly autentické a vypadalo to, že stroj skutečně řídí.

Blíží se záchranné mise ve filmu realitě, kterou denně prožíváte ve službě?
Vždycky to musí být kompromis. Na jedné straně by to mělo odpovídat realitě, ale zároveň to musí být přitažlivé pro diváky. Ve skutečnosti není možné třeba to, aby jeden zásah trval tak dlouho, jako tomu je v samotném seriálu, nebo aby vrtulník přiletěl k zásahu poslední. Život je navíc někdy mnohem krutější a ne vše může jít do televize. Realitě neodpovídá třeba ani to, že záchranáři buď zasahují, nebo hrají karty, což se v seriálu objevilo.

Jak je to tedy ve skutečnosti?
Mají mnohem víc práce, takže i mezi jednotlivými zásahy je pořád co dělat. Musíte kontrolovat materiál, doplňovat vše potřebné, skoro se nezastavíte. Ale je jasné, že ve filmu musíte mít prostor i pro dialogy. V reálu se toho tolik nenapovídá.

Které scény byly nejobtížnější?
K těm nejtěžším z pohledu pilota patřila určitě scéna záchrany z vysílače v Českém Brodu nebo i noční natáčení v Milovicích při výbuchu diskotéky. Diváci se mají na co těšit, jsou to skvělé záběry. Třeba záchrana z vysílače se natáčela hned ze dvou vrtulníků. Šlo o něco na způsob rekonstrukce reálného případu, který se stal. Z jednoho vrtulníku jsme zachraňovali, z druhého se to natáčelo, takže to bylo opravdu složité.

Kolik času vám natáčení zabralo?
Třeba filmování v Českém Brodu trvalo den, zimní scény v Hradci se točily několik dní, ty hradecké letní zhruba týden a noční v Milovicích dvě noci.

Byl Filip Renč přísným režisérem?
S Filipem se mi pracovalo hrozně dobře. On měl vždy nějaký umělecký nápad a mě se pak ptal, jak to chodí ve skutečnosti. Byl velmi vnímavý a vždy jsme našli kompromis. Dříve jsem se potkal i s režiséry, kteří měli svou představu a vůbec je nezajímalo, že je to nebezpečné. Došlo i k hádkám, kdy jsem některé záběry odmítl točit. Sanitku jsem si naopak vyloženě užíval.

V seriálu uvidí diváci spíš běžné zásahy, nebo i raritní případy?
Třeba hromadná nehoda, která se už vysílala, nebyla z pohledu záchranky nic neobvyklého. Zrovna před několika dny jsme měli těžký zásah u převráceného vojenského jeepu, kde jsme dva lidi resuscitovali a dva další byli vážně zranění (více o nehodě čtěte zde). Raritní jistě bylo právě natáčení u vysílače, kde jsme zachraňovali na laně v podvěsu ve výšce tři sta metrů. Hodně náročná byla také závěrečná scéna seriálu, kde jsme zasahovali u výbuchu diskotéky. To, co tam Filip Renč vymyslel, se jen tak nevidí.