Až se postavíte na nohy, pomáhejte tam, kde je třeba, radí farář z hor

  15:18aktualizováno  15:18
Neratovský farář Josef Suchár bude už asi napořád spojen hlavně s obnovou poutního místa v Orlických horách. V poslední době však stále častěji vyjíždí do zahraničí. „Poslední cesta byla nejlepší přípravou na Velikonoce,“ říká.

Neratovský farář Josef Suchár (2.4.2015). | foto: Tomáš Kučera

Šestapadesátiletý Josef Suchár s přáteli na počátku 90. let založil misii v odlehlém koutu republiky v Neratově v Orlických horách. Opravili obří barokní kostel známý unikátní prosklenou střechou a vysídlené kdysi německé horské vesnici vdechli nový život. 

Sdružení Neratov se otevřelo lidem v nouzi a v zapadlé vesnici přibyli vězni po výkonu trestu, bezdomovci i bývalé prostitutky. Většina obyvatel buď pracuje v místních chráněných dílnách, nebo je provozuje nebo se stará o děti v pěstounské péči. Není mnoho míst v Česku, které stejně jako Neratov připomíná konec světa. Možná i proto je Josef Suchár hledá tisíce kilometrů od domova.

Nedávno se vrátil ze služebních cest po Indii, kde je hradecká diecézní charita zapojena do projektu Adopce na dálku na pomoc chudým indickým dětem ve vzdělání, a také po středoamerickém Hondurasu. Tam se zajímal, čím by mohl být nápomocný v projektech slovenské misijní stanici.

„Před týdnem jsem se vrátil z Indie. Měl jsem možnost vidět, co znamená žít z víry v ryzích podmínkách, kde jde při práci s nejpotřebnějšími často o život. Pro mě to byla cesta spojená s duchovním přípravou na Velikonoce,“ říká neratovský farář Josef Suchár, který je zároveň prezidentem Diecézní katolické charity Hradec Králové a zároveň biskupským vikář pro diakonii.

Má to nějakou spojitost, že do zapomenuté horské vesnice v pohraničí jste přitáhli život a jezdíte do míst, která mohou někomu, stejně jako Neratov, připomínat konec světa?
Určitě ano. Neratov, podobně jako místa, která navštěvuji, jsou místy zázraků. Je neuvěřitelné, co se v nich lidem podařilo. Je to dané i tradicí u nás v charitě i přímo v Neratově, kde působím. Když jsme v Neratově začínali, pomáhali nám Němci, Francouzi, Švýcaři. Po překonání počátečních problémů jsme se jim snažili být vděčni a oni nám řekli: Až se postavíte na nohy, pomáhejte tam, kde to je třeba. A tuhle myšlenku se snažíme předat i našim klientům v Neratově. Chceme, aby nebyli jen těmi, co k druhým natahují ruce, ale aby si naopak všímali, kde mohou pomoci. To dělá člověka člověkem. Souvisí to i s tím, že jsem nikdy nechtěl být s lidmi s hendikepem, se kterými pracujeme, nikomu na obtíž.

Procestoval jste po charitních zařízeních téměř celou Evropu a v poslední době jezdíte i do míst, která nejsou zrovna dvakrát bezpečná. To jste plánoval?
Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych se dostal ze zapadlé horské vesnice za hranice, natož pak do Ameriky nebo Asie. Tuto možnost jsem získal díky své práci, beru to jako poslání.

Jak se jako katolík díváte na misijní činnost například ve zmíněném Hondurasu, ve střední Americe, se kterou jsou především spojovány zločiny bílé civilizace a kolonizace?
Odpovím vám na to takhle: Každá cesta s misionáři do indiánských vesnic v džungli, kde měli rozjeté různé projekty, byla velmi nebezpečná. Než jsme se k nim dostali, plavili jsme se na vydlabaných člunech a jezdili autem po blátivých horských silnicích, kde při častých deštích šlo o život. Po mši v kostele jsme se bavili s vesničany o jejich problémech. V jednotlivých vesnicích se dějí různé projekty, jako třeba výstavba školky nebo studny, v některých už mají na střechách chatrčí dokonce solární panely a zevnitř je slyšet televize. Pak si uvědomíte, že kultura a tradice indiánů jsou pod nesmírným tlakem globalizace. Říkal jsem si pak, má práce misionářů vůbec smysl, navíc, když v indiánských vesnicích jsou maximálně dvě tři hodiny a jinak celý den tráví na cestě džunglí, kde nasazují život? Uvědomil jsem si, že mše, kde se vesničané scházejí, zpívají, jsou pro tu konkrétní indiánskou komunitu často jediným spojovacím článkem s jejich tradiční kulturou a pomáhá jim udržovat tradice i svébytnost.

Ale na samém počátku byla přeci misijní činnost Evropanů, která indiánům vtiskla náš způsob života a často vážně narušila jejich identitu?
Jsem přesvědčen o tom, že indiánům, které jsem měl možnost navštívit, by se vlna modernizace a globalizace stejně nevyhla, o čemž svědčí i ty satelity na chatrčích. Třeba v Indii, kde působíme, jsem se bavil s hinduisty, jak oni nahlížejí na působení křesťanů a oni odpovídali: Křesťané jsou pro nás těmi, kteří se starají o všechny bez rozdílu původu, vyznání a pomohli nám unést nadvládu kolonialistů, naučili nás jak s nimi obchodovat a jak s nimi komunikovat, soutěžit. A to mě velice překvapilo. Očekával jsem, že misie budou domorodci vnímat stejně negativně jako kolonizátory.

Vždyť ale misionáři přišli s těmi kolonizátory...
To ano, ale pevně věřím, že církve a řády byly v drtivé většině případů nositeli kultury stejně jako sociálních věcí a zdravotnictví. Misionáři také většinou pomáhali lidem nějak zvládnout novou situaci, na kterou nebyli připraveni, zvláště pak, když do kolonií vtrhl tvrdý byznys. Samozřejmě, že se můžeme bavit o formě, jak misionáři na cizím území v minulosti postupovali, avšak na druhou stranu nelze odhlédnout od kontextu, jak se v té konkrétní době žilo.

Jestli to dobře chápu, tak jste si to uvědomil právě v Hondurasu a v Indii?
Ano, tam to bylo velmi krystalické. Od nepaměti to funguje tak, že vyspělejší či vojensky silnější civilizace si podrobují ty slabší. Zdůrazňuji, že vždy nemusí znamenat, že vyspělejší rovná se lepší. V kultivovanější formě to v podstatě pokračuje i dnes. Stačí se podívat na to, čemu se říká výhodný obchod se zeměmi třetího světa. Je to prachsprostá zlodějina. Ruku v ruce s tím jdou sociální problémy.

Mohou to však současní misionáři změnit, není to jen iluze?
To samozřejmě netvrdím. Jako katolický misionář to neumím zastavit. Když však budu mluvit za sebe podle zkušeností z míst, kde pomáháme, jsem si jistý, že sociální problémy, které s tím vším souvisí, dokážeme zmírnit. Třetí svět se topí v novodobém otroctví. Ano, je mnoho nevládních organizací, které se to snaží změnit, ale my jsme ve výhodě, a toho bychom měli využít. Síť a historické zakotvení v oblastech, kterou po dlouhou dobu disponuje katolická církev, je po světě obrovská. Nemohu říci, že misionáři všude ve světě pracují dobře, ale tam, kde jsem se s jejich prací seznámil, to na mě v pozitivním slova smyslu velmi zapůsobilo. Viděl jsem jasně, co lze v maličkostech dokázat. Jsou si vědomi, že nespasí celý svět, že tam nepřinesou blahobyt, ale že pomáhají ubitým se znovu pozvednout a jít dál. To je přeci úžasné.

Vrátím se k Velikonocům. V jakém slova smyslu byly vaše poslední zahraniční cesty přípravou na nejvýznamnější křesťanské svátky?
Potkal jsem kněze, kterým to, co dělají, vychází z jejich víry a modlitby. Každé ráno se modlí za to, aby byli schopni vstoupit do své práce, kterou dělají pro druhé a která je často velmi nevděčná. Například, kolik z nich v Hondurasu mělo pistoli u hlavy a slyšelo i od samostatných vesničanů: Naval prachy! Pohybují se pro Evropana v naprosto otřesném prostředí, kde je organizovaný zločin prorostlý téměř do všech pater společnosti. Pro mnohé je až neuvěřitelné, do čeho všeho jsou misionáři schopni vstupovat. A připomínám, že to nejsou žádní supermani nebo lidé se svatozáří. Nechodí nikoho poučovat nebo kárat. Podobné cesty jsou pro mě obrovskou posilou. Říkám si, když to jde tam, tak proč by to nemohlo jít tady v podmínkách, které jsou nesrovnatelně lepší. Příprava na Velikonoce spočívá i v tom, že na základě těchto zkušeností z cest musím uznat, že občas jsem líný a nesnažím se tak, jak bych měl.

Jak se proměnil význam velikonočních svátků pro současného moderního člověka?
Myslím si, že se potýkáme s nebezpečím formálnosti, tedy že jednou skončíme u rituálů, které jsou spojené se slavnostmi, jen jako diváci nebo jako lidé, kteří přišli do kostela podobně jako někam na koncert nebo na nějaké krásné divadelní představení.

V čem mohou být pro každého z nás Velikonoce výzvou?
Velikonoce jsou přes všechna každodenní trápení oslavou života, symbolem vítězství vzkříšení. Někdy se jim říká i svátky jara, tedy oslava nového života, zrození. Když se o to člověk trochu více zajímá, dospěje k tomu, že Velikonoce, to jsou hlavně ty radostné nebo pomáhající maličkosti, kterými vstupujeme i do beznadějných situací.

Autor:

Nejčtenější

Museli by střílet na dítě, neudělali to, řekl generál o padlých vojácích

Generál Petr Pavel v Broumově (6.11.2018)

Tři vojáci padlí v Afghánistánu neměli příliš na výběr, a tak se stali oběťmi sebevražedného atentátníka, řekl generál...

Na smartphony za dumpingové ceny čekaly v Hradci stovky lidí celou noc

Otevření obchodu Mi Store v královéhradeckém Auparku

Český distributor mobilů Xiaomi otevřel v Hradci Králové novou značkovou prodejnu Mi Store. Start prodeje a výrazné...

Zárybnická: Není nic hezčího, než vyběhnout a dívat se, jak Špindl svítí

Meteoroložka Alena Zárybnická našla nový domov v krkonošském Špindlerově Mlýně.

Nejznámější česká meteoroložka Alena Zárybnická je rodilá Pražanka. Láska k horám ji ale před deseti lety zavedla do...

Tisíce vězňů jsou na drogách, pašují se v časopisu, salámu i při polibku

Zakázané tablety byly ukryté v podrážkách pantoflí v balíku pro vězně ve...

Dozorci z Valdic na Jičínsku, jednoho z nejstřeženějších vězení v Česku, kde sedí i doživotně odsouzení vrazi, musejí...

U stroje přišla žena o ruce, obžaloba nově viní vedoucího lisovny

Okresní soud v Náchodě.

Okresní soud v Náchodě znovu projednává případ vážného zranění lisařky ve společnosti Hauk v Polici nad Metují....

Další z rubriky

Dcera se chtěla zabít, muže soudí za týrání rodiny po čtvrt století

Lavice obžalovaných u Krajského soudu v Hradci Králové zůstala prázdná.

Krajský soud v Hradci Králové rozplétá 25 let starý případ. Podle obžaloby Zdeněk Š. od roku 1993 týral dvě nezletilé...

Muž se zapálil a sjel autem do potoka, v nemocnici zraněním podlehl

Ohořelý vrak auta, v němž muž spáchal sebevraždu.

V hradecké fakultní nemocnici zemřel muž, který se ve středu v kabině osobního auta polil hořlavou látkou, zapálil a...

Tisíce vězňů jsou na drogách, pašují se v časopisu, salámu i při polibku

Zakázané tablety byly ukryté v podrážkách pantoflí v balíku pro vězně ve...

Dozorci z Valdic na Jičínsku, jednoho z nejstřeženějších vězení v Česku, kde sedí i doživotně odsouzení vrazi, musejí...

Seriál o motorickém vývoji: Jak ve druhém roce dítě podpořit, aby se vyvíjelo správně?
Seriál o motorickém vývoji: Jak ve druhém roce dítě podpořit, aby se vyvíjelo správně?

Ve druhém roce se z kojence stává batole a jeho vývoj jde stále kupředu. Podívejte se, jaké aktivity mu v něm pomohou.

Najdete na iDNES.cz