V pátek okolo desáté večer začíná být u hotelu Hořec v Peci pod Sněžkou opravdu živo. Dobrodruzi s čelovkami čekají, až budou moct vyrazit přes Richterovy boudy, Výrovku, Luční boudu a Slezský dům až na Sněžku.
Start organizátoři naplánovali chvilku po 22. hodině. Do čela dlouhé karavany se staví především psi, kteří se zároveň ujímají rolí tahačů svých pánů.
Já se řadím do skupinky ve středu zástupu. Zatímco prvních několik stovek metrů je slyšet jen smích a vtipné debaty, po několika desítkách minut se situace poměrně dramaticky mění. Raději šetřím dech a síly a přitom sleduji skupinku dvou žen a mužů, jejichž oblečení by se hodilo spíše na rychlý nákup ve městě než na horskou túru.
Netrvá dlouho a jedna z méně oděných dam svou cestu s brekem vzdává: „Nemůžu, je mi zima. Nikam nejdu. Chci domů.“
První kilometry v nohách i mně začínají přidělávat starosti. Bolest a neustálé stoupání, tak by se daly shrnout první dojmy.
„Jdeme poprvé. Možná jsme trochu podcenili jídlo a pití. Uvidíme, kam až dojdeme,“ shodují se Tomáš a Jana z Tábora. Souhlasím s nimi, kromě jídla a pití mi však schází i fyzička.
První zastávku u Richterových bud proto vyhlížím už od startu. Praskající sníh pod nohama a stále debatující skupinky okolo trochu odvádějí mou pozornost od zimy a bolesti, která se z nohou přesunula do celého těla. Po krátké době a vnitřním zápase, že to vzdám, přicházíme na první zastávku.
Čeká nás jen rychlé občerstvení v metrových závějích sněhu a pokračování ve výpravě. „To nejhorší teprve přijde,“ zaznívá skoro od každého.
Před Výrovkou začíná opravdová tma. „Od teď s čelovkou i na záchod,“ říkám si. Křupání sněhu začíná být jediným zvukem, který se široko daleko rozléhá. Horlivé debaty utichly a přicházejí další, kteří cestu vzdávají. „Jestli sem půjdeme příští rok, tak se lépe připravíme,“ komentují svůj počin.
Cesta začíná být čím dál víc vyčerpávající. Tma, zima, silný vítr, sníh a občasné světýlko čelovky.
Okolo půl jedné přicházíme na Luční boudu, která je pro mne a řadu dalších vysvobozením. Otevřená restaurace, hřející radiátor, světlo a chvilka času na odpočinek. Desetiminutová úleva... a pak krutý trest, postavit se a znovu se rozejít, to byl strašný boj.
To, že jsem podcenila přípravu, mi bylo jasné už od začátku. Ale kromě mé fyzické nezdatnosti jsem zapomněla i malý detail - sněžnice.
Překročení polské hranice ve mně vzbuzuje naděje, že cíl už nemůže být daleko a Slezský dům je určitě na dohled. Cesta k němu je ale spíš broděním sněhem, které končí až po dlouhých desítkách minut.
Rychlý odpočinek a pak na vrchol. „Teď už to nebude tak náročné. Ale představa, že ještě jdeme dolů, je strašná,“ vzdychá Milan, který s partou kamarádů dorazil z Prahy. Jeho slova „teď už to nebude náročné“ slyším moc ráda. Jenže Milan se pletl, teď začalo opravdové sněhové peklo.
Vrchol po čtyřech hodinách v mrazu
Uklouzaná cestička vedoucí od Slezského domu na Sněžku, zasypaná sněhem, zmrzlé zábradlíčko, které se pohupuje u kolen. Každý metr bere čím dál více síly, strmé stoupání a vítr. Po druhé hodině ráno se ocitám na vrcholu Sněžky.
„Bylo to strašný. Jsme rádi, že jsme nahoře. Ale celkově to byl skvělý zážitek,“ jásá Petra.
Většina se vydává rovnou zpět do Pece, jiní si ještě dělají zastávku na Poštovně. „Konečně si dám pivo. Cestou nikde nic nebylo. Už se na něj těším,“ raduje se Jirka.
Cesta dolů je spíš klouzačkou po zadku, stejně jako pro ženu přede mnou, která svůj každý krok končí pádem. Okolo čtvrté ráno mě čeká vysvobození v podobě Pece.
„Byl to super výlet. Už se těším na další ročník. Díky sněžnicím a hůlkám se šlo opravdu skvěle. Jen na té Luční boudě nás zarazil majitel, když začal všechny lidi vyhazovat. Teď jsem jen příjemně unavený,“ dodává za výstup Petr Červinka.
