Drsná divočina Nového Zélandu krkonošské jeskyňáře přitahuje jako magnet. Do národního parku Kahurangi v severozápadním cípu jižního ostrova se poprvé vypravili těsně po sametové revoluci, od té doby tam parta okolo Radka Táslera ze Svobody nad Úpou byla už sedmkrát. Důvod? Jeskyně Bohemia s gigantickými dómy a unikátní aragonitovou výzdobou, kterou zde zcela nečekaně objevili. Její celková zmapovaná délka za 27 let dosáhla téměř 12 kilometrů.
Když se Radko Tásler s osmi kolegy tři roky po jeskyňářské expedici do Tasmánie vydal na Nový Zéland, nikdo netušil, co objeví. V lokalitě, kterou v roce 1990 poprvé navštívili, do té doby pořádný průzkum nikdo nedělal.
Vybavení poslali lodí půl roku před expedicí
Na výpravu se tým České speleologické společnosti Albeřice připravoval dva roky, v té době u nás nedostupné vybavení si museli vyrobit. Například velký devítimístný expediční stan. Metráky vybavení poslali k protinožcům v dřevěné bedně lodí půl roku předem. Už několik měsíců předtím, než na ostrovy dorazili, navázali kontakt s tamními jeskyňáři.
„Nový Zéland byl v té době uzavřenou zemí. Když jsme projevili zájem o výzkum, vznikla mezi místními speleology poměrně velká roztržka. Někteří nás tam nechtěli,“ vzpomíná Radko Tásler.
Nakonec jim umožnili bádat v méně zajímavé lokalitě v rozlehlé krasové oblasti provincie Nelson. Do teritoria, kde už v té době byl výzkum přes 20 kilometrů dlouhé jeskyně Bulmer, je nepustili. Později toho mohli novozélandští speleologové jen litovat.
Vstup do jeskyně ukázal průvan
Než Češi objevili jeskyni Bohemia, prozkoumali desítky otvorů v zemi. V jedné menší jeskyni mimochodem nalezli prstní článek vyhynulého nelétavého ptáka moa, který dosahoval až třímetrové výšky. Článek byl velký jako dvě dlaně dospělého člověka.
Vstup do Bohemie v nadmořské výšce kolem 1 300 metrů našli při systematickém průzkumu terénu vlastně tak trochu náhodou. „Otvor jsme několikrát minuli. Všimli jsme si ho až jednoho dne, kdy bylo velké vedro. V podzemí se nastartoval silný průvan a chladný vzduch proudil ven,“ popisuje Tásler.
Hned za vchodem se otevíral rozsáhlý prostor. Čím dál labyrintem úzkých chodeb a šachet průzkumníci postupovali, tím byl jejich údiv větší.
„Nebyli jsme připraveni na to, že objevíme tak obrovskou jeskyni,“ přiznává šéf výpravy. Na dně se nacházelo podzemní jezírko, voda do něj stékala z několika stran. Bylo jasné, že jeskyně pokračuje dál. Mnohem dál.
Speleologové se ocitli ve velké chodbě, která jako by nikde nekončila. „Byli jsme nadšení. Šli jsme stovky metrů a stále nebyl konec. Na stropech byla unikátní krápníková výzdoba, aragonit v takových rozměrech jsme nikde neviděli,“ vybavuje si Radko Tásler. To největší překvapení ale mělo teprve přijít. Šli kolem podzemní řeky, sifonů a vodopádů, úžinou se slanili dolů a najednou stáli uprostřed monumentálního dómu. Do té doby sem žádný člověk nesestoupil.
Světlo z čelovek nebylo schopné dosáhnout pevného bodu. Na zemi ležely obrovské bloky vápence utržené ze stropu, pod nimi další, menší dutiny. Když speleologové později gigantický podzemní sál změřili, parametry byly ohromující: délka 800 metrů, výška až 30 metrů, v nejširším místě dóm měřil úctyhodných 110 metrů. Jeskyňáři objev učinili pár dnů před odjezdem ze čtyřměsíční expedice.
„Věděli jsme, že se sem musíme vrátit,“ dodává Radko Tásler. Přesto se jim během těch několika málo dnů povedlo zmapovat 3,5 kilometru chodeb.
Vyústění na povrch jeskyňáři nikdy neobjevili
Na Nový Zéland se výprava vrátila až za další čtyři roky. Mezitím místní jeskyňáři našli novou chodbu, která výrazně zkrátila cestu k největšímu dómu. Krkonošská expedice pokračovala v objevování nových šachet a sálů, její členové se také pokusili komíny vystoupat na povrch a najít vyústění podzemního labyrintu.
V šedesátimetrové výšce to vzdali, lasoměrem později naměřili hloubku 300 metrů. Vyústění přes veškerou snahu nikdy nenašli. Když změřili plochy stropů pokryté sněhobílými krápníky aragonitu, zjistili, že Bohemia je největší aragonitovou jeskyní na planetě.
AragonitJde o uhličitan vápenatý (CaCO3), který vzniká při rozkladu vápenatých čedičů a jejich láv autohydratací při nízkoteplotních a připovrchových podmínkách. Je pozdním minerálem hydrotermálních ložisek a epitermálních žil, hojně se proto vyskytuje na termálních pramenech a gejzírech. Bývá v sedimentech nebo jako složka krápníků. Má typicky bílou, šedou, modravou nebo žlutobílou barvu. Název získal podle místa prvního popsání v roce 1796. Zdroj: Wikipedie |
Obsahuje tolik aragonitu jako 1 360 Ochtinských aragonitových jeskyní na Slovensku. Díky odebraným vzorkům odborníci také přišli na to, že zdejší krápníky rostou neuvěřitelně rychle. Stalagnáty velké jako postava dítěte byly staré jen čtyři tisíce let.
Do národního parku Kahurangi se parta okolo Radka Táslera vrátila ještě sedmkrát, naposledy v roce 2015. Délka jeskyně za tu dobu nabobtnala na téměř 12 kilometrů a hloubka na více než 700 metrů.
„Poslední výpravy už neměly tak výrazné objevy. Našli jsme chodby dlouhé desítky metrů, zaměřili jsme se spíše na odbornější věci,“ poznamenává speleolog.
Jeho výpravám se nepodařilo nalézt odpověď na to, jak je celá jeskyně odvodňována. Dalo by se to zjistit barvením podzemních toků a jejich sledováním na povrchu.
Tak logisticky náročná akce však přesahuje možnosti albeřických jeskyňářů. Bohemia leží v rozsáhlé krasové oblasti, pokud by se speleologům podařilo najít spojnice s dalšími jeskyněmi, může celý systém dosahovat desítek až stovek kilometrů.
„To ale není práce na jednu generaci,“ uzavírá Radko Tásler, který by se alespoň ještě jednou chtěl do své životní jeskyně podívat.
