V pracovním životě se Ondřej Sedláček zabývá reklamou, ale volný čas dává ochotnickému spolku. Scénárista obnovil Ochotnicko-čtenářskou besedu Orlice, napsal knihu Pět dějství divadelního a společenského života v Potštejně a sedm sezon naplnil vlastními kusy: sedmi pohádkami a šesti konverzačními komediemi pro dospělé. Další autorskou hru napsala herečka souboru Eva Munková.
Spolek letos slaví 130 let od písemně doložené ustavující schůze místních divadelníků, tradice však sahá ještě hlouběji.
Být ochotníkem v dnešní době a pěstovat spolkový život je však značně náročné. Divadelníci právě hledají mezi sebe další muže, protože soubor nyní drží jen dva naštěstí spolehliví herci. Jen si nesmí žádný z nich zlomit nohu.
„Žen máme nyní víc než mužů. Nechci říkat dost, vždy by se uživila nějaká další. Jenže právě to uživení je dnes problém. Volný čas je vzácnost, první je práce, následuje většinou rodina. A když zbude čas, jde se do kina nebo na pivo, případně se jen sedí u televize a chroupou buráky, jak jsem napsal do jedné hry. Kdo by se ještě po večerech trápil na jevišti na zkouškách a po nocích učil texty?“ míní principál Ondřej Sedláček.
Takže vás to nutí psát role pro více žen?
Hry píšu podle momentálního složení souboru, což mi dává dost zabrat, neboť postavit děj bez dvojice on a ona není snadné. Došlo to však tak daleko, že minulá hra byla jen pro tři ženy. Přesto dopadla dobře a končívala s velkým potleskem. Avšak muže potřebujeme. Kdo by rád jeviště zkusil, ale netroufá si, prosím, nebojte se a ozvěte se! Máme role pro začátečníky i pro pokročilé. Vystoupit na jeviště není zase tak složité, jak to vypadá. Ani s tím učením textů to není tak horké.
Divadelníci v Potštejně* 4. až 7. července - festival Divadelní Potštejn, hrad |
Jak jste se do Potštejna dostal a kde se vzal nápad na obnovení spolku?
Pocházím z jižních Čech, kde mám příbuzné z obou stran. Shodou okolností prarodiče z otcovy strany pobývali dlouhou dobu ve východních Čechách a přes známé se dostali do Potštejna. Po desetiletích jsem se zde seznámil se svou budoucí manželkou Janou, jejímž předkům Potštejn kdysi také učaroval a koupili tu chalupu. My jsme se v Potštejně vzali a v roce 2008 sem z Prahy přesídlili. Protože jsme se divadlu oba věnovali ochotnicky i poloprofesionálně, začal jsem hledat možnost, jak v divadelních aktivitách pokračovat. O existenci předchozího souboru však byly k dispozici jen velmi matné informace. Začal jsem po nich tedy systematicky pátrat a výsledkem je kniha, jejímž jsem autorem. Mou snahu o obnovu spolku na jaře 2009 podpořil potštejnský starosta Petr Dostál, na první schůzku přišlo do přísálí hotelu Slávie třináct lidí, většina z nich se do hraní zapojila a zůstala dodnes. Nyní máme kolem patnácti aktivních členů, na tak malou obec, jako je Potštejn, je to úctyhodné číslo.
Jak přišlo na to, že si hry na repertoár píšete sám?
Naše divadlo začalo i pokračuje mými scénáři, snad s jedinou výjimkou, což je Zlatá horečka od naší herečky Evy Munkové. Je to tak trochu nasnadě, píšu rád. Mimo to jsem absolventem hudebně dramatického oboru na Vyšší odborné škole Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, kde jsem získal titul diplomovaný textař a scenárista. Pak je tu ještě jedna věc, ryze praktická, kterou jistě chápou moji kolegové z jiných souborů: není snadné sehnat hru, která souboru bude dokonale vyhovovat a kterou bude moci obsadit vzhledem k počtu a stáří herců. Svou roli hrají i poplatky, které se za scénář odvádějí autorům.
Hodně vás baví žánr konverzační komedie?
Svou první hru pro soubor jsem postavil tak, aby ji dokázali sehrát lidé bez hereckých zkušeností a publikum ji bylo v našem provedení schopno strávit. Podle odezvy publika i herců se to, myslím, celkem povedlo. Odtud pak byla cesta k dalším scénářům z mé hlavy. Opravdu mě baví žánr konverzační komedie. Rád o věcech přemýšlím, rád dávám různé, i nesourodé věci do kontextu, rád paroduji, až sarkasticky kritizuji. Publikum dnes má nejraději komedie. Bohužel čím lehčí, tím lépe. Tedy frčí situační komedie, kde se zaměňují milenky, kufry či mrtvoly ve skříních, ale to mi přijde jako poměrně prvoplánové. Myslím, že divadlo má dát něco víc než jen legraci. Něco k zamyšlení, nějaký pohled etický a estetický. Tak se o to alespoň snažím. Vždy jsem nechal divadelníky demokraticky hlasovat, zda mám pro příště psát já, nebo zda budeme hledat u jiných. Na příští rok jsem se však sám, paradoxně po celkem úspěšných posledních hrách, rozhodl, že hru pro dospělé zkusíme hledat jinde. A herci byli také pro. Možná to bude výjimka, která potvrdí pravidlo autorského divadla. Nebo to bude ozvláštnění repertoáru, pro herce i publikum. Pohádku si však plánuji napsat sám, jako všechny dosavadní.
Z nejvyšších partií zříceniny se otvírají daleké rozhledy.
Jak jste připadl na námět poslední hry Andělům sedí rock ́n ́roll?
U řady her jsem měl celkem konkrétní předobraz, z reálného života. U této hry jde spíš o esej na téma dobro, zlo, potažmo víra, tradice versus moderní svět. Zkrátka taková úvaha s velkou nadsázkou, kterou z pohledu dramatického posouvá vpřed seznamování muže s dvěma ženami. A to celé glosují a místy ovlivňují dva andělé: anděl strážný a anděl padlý, tedy čert. Jsou přímo nad jevištěm, do hry vstupují bezprostředně. A dodávají tak hře nejen vtip, ale i momenty k zamyšlení. Rokenrol tam není pro nic za nic. Ani proto, že jsem pro představení použil svoji vlastní rokenrolovou písničku, kterou jsem kdysi napsal a nazpíval. Když se trochu vrátíme v čase, rokenrol znamenal nezřízený život, porušování pravidel. A jestli tento styl života může sedět andělům či nikoliv, vyplyne ze hry samotné.
Těší se herci i vy jako principál na provázení pod širým nebem ve zřícenině Potštejna?
Nápad s hranými prohlídkami se objevil již několikrát, ale vždy jsem byl proti. Příprava i provedení bývá náročné na čas i lidi a naše divadlo dělá ještě řadu dalších akcí, jako jsou namátkou komponované divadelní večery, každoroční divadelní bál či hry pro děti i dospělé. Avšak v roce 2014 jsem byl přehlasován, takže noční hrané prohlídky hradu se letos konají už potřetí 2. a 30. července. Tentokrát budou více zaměřené na postavu Karla IV., který na hradě skutečně byl a do jeho historie významně zasáhl. Pochopitelně zmíníme i jiné historické výjevy a postavy, které hrad budovaly i bouraly, vše v historických kostýmech, s doprovodným slovem průvodce. Samozřejmě herce vystupování pod širým nebem baví. A mě baví připravovat scénář prohlídek. Můžeme se vyřádit v provedení technickém i hereckém. Nejsme omezeni jevištěm ani technickým zázemím. Leda snad rozmary přírody. A navíc kulisy majestátné zříceniny dodávají scénám jedinečnou atmosféru. Myslím, že si to užívají naplno jak herci, tak návštěvníci.
