Ondřej Lacina pracuje u Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje už šestnáct let. Letos začátkem září se účastnil zásahu v bytovém domě, kde si šestadvacetiletá žena chtěla sáhnout na život.
„Byl jsem od ní sotva metr. Zavřela oči a prostě se pustila. Byl to jen okamžik, ale stihl jsem to,“ vzpomíná osmačtyřicetiletý záchranář.
Co přesně se stalo?
Dostali jsme výzvu akutní asistence. Základna nám sdělila, že má informace o ženě, která si chce něco udělat. S touto jedinou informací jsme vyjeli. Dorazili jsem první, hned po nás přijela policie, která prohlédla byt. Žena tam však nebyla, našli ji až o dvě patra výš v mezipatře, stála v okně.
Co jste dělali?
Museli jsme se k ní nějak přiblížit. To bývá ve většině případů spíše úkolem policie. Také záleží na okolnostech, tady to bylo oproti jiným situacím trochu nestandardní. Jsme zvyklí dělat medicínu. Situace, kdy člověk stojí v okně a chce skočit, je komplikovanější. K ženě jsem se dostal na dohled, stál jsem na schodišti v mezipatře. Hystericky na nás křičela, ať se k ní nepřibližujeme, nebo skočí. V půlce schodiště jsem se zastavil a snažil se s ní navázat kontakt, což se naštěstí povedlo.
Co jste jí řekl?
Ptal jsem se jí, co ji zajímá a co ráda dělá. Komunikace byla založena na informacích, které jsme dostali od rodiny. Rozhovor jsem se snažil stočit na vztahy v rodině. Mluvil jsem s ní několik minut a pomalu se přibližoval. Snažil jsem se s ní pořád mluvit, abychom její rozhodnutí skočit natahovali.
Jak blízko jste se k ní dostal?
Asi na metr. Řekla, že by chtěla mluvit s jedním příbuzným, čímž jsme získali další čas.
Nakonec se přesto rozhodla skočit...
Prostě jen zavřela oči a pustila se. Buď už byla vyčerpaná, nebo to udělala schválně. Navíc v okně stála dost nešikovně, sotva se šlo udržet.
Jak se vám ji povedlo chytit?
Seběhlo se to rychle, byl to jen okamžik. Něco ve mně mi říkalo, že teď se pustí. Byl jsem přesvědčený, že to udělá, bylo to na ní vidět. Jakmile se pustila, chytil jsem ji za ruce a kolegové o patro níž ji drželi za nohy. Pak ji oknem vtáhli do budovy a žena skončila v péči lékařů.
Už jste v podobné situaci byl?
Ne, bylo to poprvé. Po tom zásahu jsem na to ještě několik hodin i dní myslel a jen jsem si říkal, jak jsem rád, že se to povedlo.
Proč jste se rozhodl jít k záchranné službě?
Začínal jsem jako zřízenec na civilní službě, pak za mnou přišla vrchní sestra, že shání řidiče sanitky. Takže jsem nastoupil jako řidič, který byl pod dohledem lékaře. Pak mě to začalo táhnout k záchranářství. Vypracoval jsem se od nuly, dodělal jsem si maturitu a vyšší zdravotnickou školu. Dostal jsem se na pozici zdravotnického záchranáře, musel jsem na sobě pracovat.
Jaké akce jsou pro vás nejtěžší?
Třeba autonehody, kde jsou zraněné malé děti. Naštěstí se mi vážné dětské případy zatím vyhýbají.
Čeho si na práci záchranáře nejvíce ceníte?
Hlavně pocitu, když někoho zachráníte. To je super.
Zajímáte se o člověka, kterého jste zachránil, jak to s ním dopadlo?
Občas se sice ke mně něco dostane, ale my k takovým informacím nemáme přístup, takže se o dalších osudech zachráněných většinou nedozvím.
Slyšela jsem, že ve svém volnu děláte další dobré skutky...
Občas jezdím jako pečovatel ke starším lidem. Baví mě to, mám rád lidi. Povídám si s nimi a oni jsou vděční.
Jsou na záchranáře pacienti agresivní?
Někdy nadávají, řeknou vám vulgární slovo, ale mně to nevadí. Ještě se mi nestalo, že by mě někdo napadl.
Co děláte ve svém volném čase?
Nejčastěji regeneruju u piva, když si posedíme s přáteli. Mám ještě malou dceru, tak se věnuji jí. Nebo rád hraju na kytaru a chodím s rodinou na výlety.
Myslíte na práci i doma?
Moje manželka pracuje na záchrance také, a tak si něco zásadního řekneme, ale jinak to necháváme za dveřmi. Máme vlastní život, starosti i záliby.
