Do sedmatřicetičlenné výpravy na 15. Letní paralympijské hry v brazilském Riu de Janeiro pronikli čtyři závodníci z SK Nové Město nad Metují. Kromě Radima Běleše - stříbrného z Londýna v hodu kuželkou - také bronzoví medailisté z Pekingu Martin Zvolánek a Lenka Kuncová a dvakrát čtvrtý paralympionik Aleš Kisý. Podle ředitele klubu Libora Šnajdra má Nové Město šanci na zisk dvou cenných kovů.
SK Nové Město nad Metují
|
„Myslím, že česká výprava by mohla získat osm medailí, z toho dvě by mohly být naše,“ odhaduje někdejší šéf nejúspěšnější české paralympijské výpravy v Sydney, která před 16 lety přivezla neuvěřitelných 43 medailí.
Právě Libor Šnajdr stál před téměř třiceti lety u zrodu československého sportu hendikepovaných. Vytrvalostní běžec a později trenér a funkcionář atletiky viděl vozíčkáře závodit poprvé v roce 1987 na Mistrovství světa v atletice v Římě.
„Neuměl jsem moc anglicky a o hendikepu jsem tehdy nic nevěděl. V rozhlase říkali, že budou ukázky para. Protože u nás na letišti občas skákali parašutisti, koukal jsem na nebe. A najednou mi kamarád říká ‚hele, to jsou vozíčkáři, paraplegici‘. Když jsem přijel do Československa, začal jsem se dívat po republice, jestli tady jsou taky takoví blázni, co sportují,“ líčí první setkání se závody vozíčkářů Šnajdr, který v té době pořádal již zavedenou Velkou cenu Nového Města nad Metují. A právě na ni pozval skupinu vozíčkářů, aby divákům předvedli patnáctistovku.
Musel jim uspořádat první mistrovství republiky
„Souhlasili, že přijedou, ale chtěli zorganizovat regulérní mistrovství republiky. V Československu tehdy nic podobného nebylo. Měli sice závody, ale rozhodčí jim dělali asistenti a leccos jim odpustili. Oni chtěli kvalitní mistrovství,“ pokračuje Šnajdr.
První takový závod zorganizoval v roce 1988, od té doby se postiženým sportovcům věnuje trvale. Přesvědčilo ho, když při předávání medailí celá hala tleskala a skandovala jeho jméno. Svou pomoc však podmínil tím, aby hendikepovaní trénovali stejně poctivě jako zdraví sportovci.
„Tenkrát trénovali lážo plážo, párkrát si hodili a šli odpočívat. Protože jsme neměli peníze na soustředění, všichni si nechali napsat rehabilitační pobyt v Kladrubech a já jim udělal pořádný trénink. Třetina to pak vzdala,“ popisuje své první měsíce s postiženými.
Šnajdr však stál i u dalšího mezníku hendikepovaného sportu. Právě v jeho kavárně na Stadionu generála Klapálka se konala 22. prosince 1992 ustavující schůze Českého paralympijského výboru. Zakládalo ho pět předsedů z různých svazů postižených.
„Bylo to támhle u toho stolu v rohu. V té době jsme jako jedni z mála měli dobré zařízení a klubovnu. Rádi bychom tady udělali nějakou cedulku. Jezdí sem sportovci z celého světa, tak aby věděli, že nejsme úplní pitomci,“ žertuje Šnajdr.
Pod Šnajdrem přivezli paralympionici 43 medailí
Do té doby byli hendikepovaní sportovci pod Českým olympijským výborem, měli malý rozpočet a často brali vybavení, které zbylo jinde. Po osamostatnění jejich fondy výrazně narostly.
„Trenéři už mohli dostat nějakou odměnu, mohli jsme být lépe vybavení a udělat lepší soustředění. Zavedl jsem třeba zahraniční soustředění, jako mají nepostižení,“ vzpomíná Šnajdr na dobu, kdy českému týmu rostla forma raketovým tempem.
Díky trénování v cizině se sportovcům prodloužila sezona a najednou se začali vyrovnávat soupeřům ze západu. Vrcholem byla právě paralympiáda v Sydney, kde Češi vybojovali 43 medailí.
„Tehdy se ale rozdávalo více sad medailí podle hendikepů. Měli jsme proto větší šance, než mají paralympionici dnes. Od té doby se kategorie začaly slučovat,“ vysvětluje Šnajdr pokles medailového přídělu z následujících her.
