Orchestr se sedmi desítkami členů sklízí jeden úspěch za druhým a čeká ho další velký rok plný muziky. Na 29. února chystá opět velkoryse pojatý ples v divadle v Náchodě a 14. března se bude konat koncert PoStOjíme v trutnovském Uffu.
„Koncert v Lucerně byl milník, od kterého chceme odstartovat dalších deset let,“ říká pětadvacetiletá Petra Soukupová, která hraje na housle a které celé těleso Police Symphony Orchestra (PSO) neřekne jinak než máma.
Už jste rozdýchala zážitky z Lucerny?
Ještě ne, jde to pomalu. V ten večer mi vůbec nedošlo, co se tam stalo. Všechno bylo tak rychlé. Až druhý den mi začalo vše docházet. Místo toho, abych dospávala, celý den jsem četla ohlasy, jak to lidé prožívali. Trvá to dodnes. Každý den někdo napíše nebo zavolá, každý den to s někým probírám. Bylo to úžasné, vše se sešlo v pravý čas na pravém místě.
Byl to pro orchestr dosavadní vrchol?
Vnímám to jako výkop k něčemu dalšímu. Před koncertem v Lucerně jsem měla stejný pocit jako před úplně prvním koncertem orchestru v Polici nad Metují. Rozdíl byl, že tehdy od nás nikdo nic moc neočekával. V Lucerně jsme si už museli obhájit deset let práce. Cítila jsem úplně jiný tlak, aby to vyšlo.
Byla jste nervózní?
Já jsem nervózní před každým vystoupením. Myslím, že se toho nikdy nezbavím a že to i potřebuju. Díky tomu se můžu soustředit, abychom nic zásadního nezapomněli, aby všechno šlapalo. Největší strach jsem měla ze stavby pódia. Lucerna má základní pódium, na které se nevejdeme. Veškerou techniku jsme museli navážet, navíc Lucerna nemá výtah. Na postavení scény jsme měli pět hodin. Začínalo se v 5 ráno. Nic se nesmělo zpozdit víc než o hodinu. Oproti plánu se nakonec zpozdilo jen zvučení. Nebyl čas na komplikace, naštěstí jsme to zvládli.
To jste toho asi moc nenaspali...
Hrozně nám pomohla naše nová skupina „PSOborců“ a „PSOborkyň“. Jsou to naši přátelé, členové orchestru, kteří sice většinou nehrají na žádný nástroj, ale chtějí pomáhat. Ti si to fakt odpracovali, díky nim měl orchestr větší klid a já mohla zůstat v posteli o trochu déle, ale stejně jsem moc nespala. Neumím si představit, že by muzikanti šli ráno stěhovat a večer odvedli to, co je čekalo.
O PSOborcích slyším prvně...
Máme je asi dva roky, je to asi dvacet lidí. Pomáhají nám i v Polici nad Metují v klášteře, kde opravujeme další prostory zkušebny. Neumím si to dnes už bez nich představit.
Přípravy na koncert v Lucerně byly hektické.
Měla jste v životě okamžiky, které byste postavila ještě výš, než byla oslava deseti let orchestru?
Já si nestavím žebříček událostí. Každá věc, která se mi v životě stala, je důležitá. Všechno má svůj důvod a smysl, ať je to dobré, nebo špatné. Samozřejmě to byl jeden z nejdůležitějších okamžiků, ale nebyl zdaleka jediný.
Prozradíte, zda se něco v Lucerně nepovedlo?
Shodli jsme se, že závěr koncertu mohl být vymyšlen jinak. Gradovalo to dřív, než byl úplný konec, možná jsme mohli trochu jinak poskládat skladby. Musíme se na to příště víc zaměřit.
Mezi hosty večera se na pódiu objevili herci Divadla Járy Cimrmana včetně Zdeňka Svěráka. Jak se vám povedlo je tam dostat?
Přes Miloně Čepelku, se kterým jsme už dříve spolupracovali. To bylo cílem koncertu, spojit co největší počet lidí, se kterými jsme za deset let vystupovali. Nejlepší na tom bylo, že ani orchestr nevěděl, že přijdou. Bylo to pro všechny obrovské překvapení a dárek. Dokonce kvůli nám přesunuli představení. Až do chvíle, než přišli, jsem nemohla uvěřit, že se to opravdu děje.
Mluvila jste se Zdeňkem Svěrákem?
Ano. Byl nadšený a dojatý. Byla jsem drzá a pánům Svěrákovi a Miloni Čepelkovi řekla, že je to asi nevhodné, ale že je musím obejmout. Do kroniky nám pak napsal vzkaz „Jak jste mladí, tak jste dokonalí“. Máme to už zarámované ve zkušebně.
Co se dělo v orchestru od té doby?
Máme zkoušky, teď zkoušíme na náš výroční ples. Bylo těžké se z toho snu probudit, musím přiznat, že ta první zkouška po Lucerně nebyla moc dobrá (smích). Musí si to zase sednout. Ples bude v náchodském divadle 29. února a 14. března budeme mít koncert PoStOjíme v trutnovském Uffu, kde zahrajeme známé pecky v symfonické úpravě. Na parketu v sále bude prostor na stání, na balkoně místa k sezení. Doufám, že s námi budou lidé tančit a zpívat.
Jak často zkoušíte?
Jednou za čtrnáct dní v sobotu čtyři hodiny a před většími projekty máme celovíkendové soustředění. Myslím, že je to docela dobře nastavené, asi by nebylo udržitelné, kdybychom členům orchestrů zabrali každý víkend.
Jaké to je v nové učebně?
Skvělé. Všechno je slyšet a jsme tam jak v pokojíčku, máme příjemné prostředí. Orchestru to hrozně prospívá, jsou to detaily, na kterých záleží. Navíc se hodí, že je to v přízemí, nemusíme tahat nástroje do prvního patra, kde jsme měli zkušebnu předtím. Teď ještě upravujeme další místnost, abychom mohli mít oddělené zkoušky, kdy cvičí dechy a smyčce zvlášť, což se nám moc osvědčuje.
Jak spolu vycházíte? Všechno je růžové?
Samozřejmě není všechno vždy ideální, ale to je v pořádku. V orchestru to musí žít. Je to sedmdesát lidí, bez běžných starostí se to neobejde. Věřím, že v orchestru nad vším vedeme otevřenou diskusi a vždy se nakonec dohodneme.
Za těch 10 let zde určitě vznikla i řada dlouhodobých vztahů...
Je to tak. Například můj brácha si tam našel manželku a teď v dubnu budu tetou. A nejsou zdaleka jediní.
Stárnete spolu, nebo se omlazujete?
Orchestr se průběžně obměňuje. Spočítali jsme, že za jeho existenci se prostřídalo asi 178 muzikantů. Nechceme dělat konkurzy, to se do dobrovolného prostředí nehodí, takže nabíráme různě, jak je zrovna potřeba. Důležité je, aby se novému muzikantovi chtělo. Přišlo mnoho muzikantů, kteří ze začátku nebyli tak zdatní, ale za rok za dva udělali obrovský pokrok. Aby orchestr fungoval, musí v něm být duševně mladí. Síla je v mladistvém nadšení a je úplně jedno, jestli ti je dvacet nebo čtyřicet. Na věku nezáleží. Když dám příklad, nemělo by dělat problém, že uděláme vlakové turné a budeme spát na karimatkách.
Jaký byl největší zážitek z loňské Busking tour, kdy jste vlakem objížděli města a hráli například na hradeckém či polickém náměstí?
Koupající se Honza Sklenář v bazénu (smích). Jinak největší překvapení pro mě bylo, jak orchestr zapůsobil na Rock for People. Skvělou atmosféru mělo také vystoupení na piazzetě Národního divadla.
20. července 2019 |
Když už jste to nakousla, co vám herec a zpěvák Jan Sklenář, který s vámi pravidelně vystupuje, přináší?
Je skvělý a myslím, že orchestru dal noblesu, nový dech a taky nás občas kazí. Samozřejmě jen v dobrém slova smyslu. To je přesně ten člověk, kterému je sice přes čtyřicet, ale duševně je mladý tak, že vám vůbec nepřijde, že je třeba o pětadvacet let starší než někteří členové. Beru to jako osud, s Honzou jsme se prostě měli potkat. Je to skvělý parťák, profík a chemie mezi ním a orchestrem skvěle funguje. Jen by se měl líp učit texty, někdy mu v té euforii vznikají nová slova a spojení. Za tohle mě asi zabije (smích).
Přineslo vlakové turné to, co jste od něj očekávali?
Myslím, že mnohem víc. Při hraní venku je člověk mnohem víc v kontaktu s diváky, mělo to obrovský efekt, všude jsme se setkali s vřelým přijetím. Získali jsme hrozně moc kontaktů, podpořila se spousta dobrých věcí. Mediální podpora byla veliká. Každý rok bychom měli vyjet. A hlavně turné tmelí partu.
Je to reálné?
Snad ano. Teď na jaře na přelomu dubna a května bychom chtěli udělat další vlakové turné, chceme koncertovat na čtyřech vlakových nádražích, Správa železnic chce s námi oslavit našich 10 let. Výtěžek by měl jít opět na podporu dětské onkologie. Formát bude podobný. Snad jen nebude takové vedro, jako když jsme vystupovali na hlavním nádraží v Praze, kde dva členové orchestru museli přestat hrát, aby neomdlelii.
Co děláte, když zrovna nezkoušíte a nekoncertujete s PSO?
Dodělávám si magisterské studium na Hudební akademii muzických umění, obor hudební produkce. Mám před sebou poslední semestr, tak to vypadá, že už to dostuduju. A také třeba dělám dramaturgii Festivalovým zahradám na Smetanově Litomyšli a různé nárazové projekty. Do budoucna bych se ale chtěla soustředit hlavně na náš orchestr.
Myslíte, že se orchestr může profesionalizovat?
Myslím, že ani nechceme, že by se přerušila podstata a myšlenka, proč vznikl. A ani by to nebylo finančně udržitelné. I nadále chceme zůstat amatérským souborem. Co si ale myslím? Pokud má orchestr do budoucna fungovat v takovémto rozsahu, bude jednoho dne muset mít profesionální tým lidí. I pro mě samotnou to začíná být časově neúnosné. Nelze se naplno věnovat PSO a ještě chodit do práce na plný úvazek.
Proč vám v orchestru říkají mámo?
Vlastně ani nevím, kde to vzniklo. Ale mám to ráda. Snad proto, že se o ně dobře starám. Ale to je spíš otázka na orchestr. Snažím se nedělat ze sebe velkého šéfa, v orchestru jsou si všichni rovni. Teď mi začali říkat panímámo, tak nevím, co si o tom mám myslet. Asi stárnu...
27. června 2019 |
