Po Tennessee Williamsovi a jeho Sestupu Orfeově sáhlo hradecké Klicperovo divadlo ve své 129. sezoně po dalším z velkých klasiků amerického dramatu, ne-li největším.
V komorním studiu Beseda v režii mladého Davida Šiktance mělo 12. a 13. prosince v 19 hodin premiéru drama Cesta dlouhým dnem do noci, kterou "slzami a krví" napsal Eugene O'Neill (1888 - 1953).
Drama o rodině, ve které "nebrat v úvahu polehčující okolnosti znamená zešílet", má silné autobiografické prvky, čtyřnásobný nositel Pulitzerovy ceny a laureát Nobelovy ceny za literaturu si přál, aby se hrála až po jeho smrti.
"Cesta dlouhým dnem do noci je jedna z nejkrásnějších a nejlepších her světové dramatiky. O'Neill se v ní vypsal ze své nejhlubší bolesti a odkryl tajemství své rodiny s obrovskou drásavostí a autentičností," říká dramaturgyně inscenace Jana Slouková.
"I proto ji povolil zveřejnit a hrát až po smrti. Už samotná četba bolí, fascinuje a zasahuje, člověk má obrovské porozumění se všemi členy rozkládající se rodiny Tyronů," míní Slouková.
Každý zná z rodiny drobné lži i velká obvinění
Matka je závislá na morfiu, otec, bývalý velký herec, je tvrdý a mají dva syny, chlapáckého Jamieho a snílka Edmunda, nemocného tuberkulózou.
"Vypadá to až přehnaně dramaticky, ale přesto téměř všechny repliky i situace jsou divákovi důvěrně známé z malých rodinných 'pekel'. Drobné lži, velká obvinění i špatné prostředky dobrých cílů - právem se toto drama označuje jako psychoanalytická hra,“ říká dramaturgyně.
Američan s irskou krví napsal své manželce: "Nejdražší, dávám Ti originál této hry o staré bolesti, napsaný slzami a krví. Ke dni, kdy má být oslaveno naše štěstí, to vypadá jako dar nevhodně smutný. Ale ty mi porozumíš."
"Míním to jako hold Tvé lásce a něžnosti, která mi dala víru v lásku, a tím mi umožnila, abych se postavil svým mrtvým tváří v tvář a napsal tuto hru - abych ji napsal s hlubokým soucitem, porozuměním a odpuštěním všem čtyřem pronásledovaným Tyronům. Těchto dvanáct let, má milovaná, bylo a je cestou k světlu - k lásce...," psal autor.
Dostal po smrti za hru čtvrtou Pulitzerovu cenu
O'Neill začal psát drama v roce 1940 ve svém sídle Tao House u San Franciska a pracoval na něm déle než rok. Hra ho tížila a "strašila", ale přesto psal jako o život, neboť se bál, "že by o jeho rodině mohl napsat někdo jiný a vzniklo by něco vulgárního a melodramatického".
O'Neill dal pokyn nakladatelství Randome House, že hra smí být otištěna až pětadvacet let po jeho smrti a že se nikdy nesmí hrát na jevišti.
O'Neillova žena Carlotta, která se stala vykonavatelkou poslední vůle, se však rozhodla, že ji nechá publikovat už dva roky po manželově smrti. Randome House text odmítl, že ctí O'Neillovu žádost, tak Carlotta hru předala Yale University Press. Ti ji vydali v únoru roku 1956 a okamžitě se stala bestsellerem.
Ještě tentýž měsíc ji s velkým úspěchem hrálo ve Švédsku stockholmské Královské činoherní divadlo. Carlotta dala souhlas, aby se Cesta dlouhým dnem do noci uvedla i v Americe, kde se hrála na Broadwayi poprvé v roce 1956.
O'Neill za ni posmrtně získal svou čtvrtou Pulitzerovu cenu. Autor slavných her Měsíc pro smolaře, Smutek sluší Elektře, Anna Christie či Podivná mezihra také těžce nesl, že si jeho dcera Oona vzala Charlieho Chaplina.
Postavy si zaclánějí skutečnost, všímá si režisér
David Šiktanc, vnuk básníka Karla Šiktance, do role Jamese Tyrona, tvrdého otce rodiny a úspěšného herce, který už dávno zaprodal svůj talent, obsadil Jiřího Zapletala.
"Jeho manželku Mary, která bojuje se závislostí na morfiu, ztvární Zora Valchařová-Poulová. Jako staršího syna Jamieho uvidíme Jakuba Tvrdíka, v roli mladšího syna Edmunda u nás bude hostovat člen činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni Marek Adamczyk. Služebnou Cathleen bude Natálie Holíková," říká dramaturgyně.
Tvůrci přizvali scénografa Pavla Kodedu a kostýmní výtvarnici Terezu Beranovou.
Šestadvacetiletý režisér se rozhodl inscenovat hru i proto, že je právě ve stejném věku jako nejmladší hrdina hry Edmund Tyron.
"Stejně jako on jsem v situaci, kdy se přede mnou otevírá mnoho rodinných historií, o nichž se dřív přede mnou nemluvilo a s ohledem na které se trhá původní představa rodiny jako idylického prostoru dětství. A nemusí se jednat o nijak závažnou trhlinu, přesto je však člověk konfrontován s otázkou, kým vůbec je uvnitř své rodiny a kým jsou pro něho jeho příbuzní, protože je nedokáže vidět jednoznačně jako dřív," říká režisér Šiktanc.
Právě Edmund podle něj utíká, aby se mu rodina nezjevila v pravém světle. "Píše stylizované verše, které mu slouží co clona zakrývající skutečnost. Toto zaclánění si je vlastní všem postavám a svým způsobem i mně," dodává režisér.
Rozsáhlou hru Hradečtí zkrátili, ale jazyk překladu Zdeňka Urbánka ponechali. Usilují posunout realistické drama k expresivnímu výkřiku.
