Herec, režisér, hudební skladatel, ale v případě potřeby i scénograf či kulisák Jiří Vyšohlíd v Draku za svoji kariéru prošel téměř vším, snad jen kromě funkce šatnářky.
Výroční cena města Hradce Králové Primus Inter Pares
„Těžko říct, která práce mě v Draku bavila nejvíc, působení tam bylo komplexní, hlavně v období pod režisérem Pepou Kroftou. Fungovala tam opravdu kolektivní práce, kdy všichni přicházeli s nápady a dělali všechno,“ hodnotí Vyšohlíd zpětně svoji „dračí“ kariéru.
Loutkoherectví vystudoval na loutkářské katedře DAMU, do Draku nastoupil již v roce 1968 jako herec, avšak ještě týž rok se v divadle projevil i jako hudební skladatel.
Od hudby utekl k loutkařství, pak se k ní však vrátil
„Tehdy tam byl režisérem můj spolužák z DAMU Miroslav Vildman, který mě přesvědčil, abych napsal muzikál. Když tam o tři roky později nastoupil Josef Krofta, ten už se mě ani neptal,“ vypráví oceněný umělec, který se však muzice prý málem vyhnul.
K hudbě ho už od útlého věku vedli jeho rodiče, malý Jiří se od ní však snažil utéct k loutkářství. „Když mi bylo nějakých šest sedm let, neměl jsem čas pořádně cvičit na klavír, protože jsem měl spoustu kamarádů a těm jsem se musel věnovat venku. A můj otec zase neměl čas mě k cvičení nutit. Když jsme se poté přestěhovali do Prahy, hledal jsem něco, kvůli čemu bych se klavíru mohl vyhnout, a tak jsem se dostal do loutkářského kroužku,“ vzpomíná.
Práce s loutkami ho chytila natolik, že se do studia loutkářství i pustil. „Postupně jsem se ale oklikou dostal i zpátky k muzice, protože mě naprosto chytil jazz. V 17 letech jsem hrál na klarinet v jazzové kapele, kterou jsme s kamarády založili.“
Muzika ho v posledních letech uchvátila natolik, že loni v září spolu se svým synem a s několika dalšími mladými hudebníky založili kapelu, v níž sám hraje na klavír.
„Cenu si snad ani nezasloužím“
„Začal jsem dřít čtyři hodiny denně, protože jazz je hodně náročný na techniku. Těšil jsem se, jak na to budu mít hodně času, ale pak mě v Draku oslovili, jestli bych nechtěl spolupracovat na Labyrintu světa a ráji srdce. Žiju teď proto v šíleným pracovním fofru,“ posteskne si naoko, a pochvaluje si, že práce s mladými hudebníky i s dětským publikem ho udržuje mladého.
„Člověk musí zůstat mladej, když hraje pro děti. Na jevišti někdy hrozně blbneme. Musím se však udržovat ve fyzické kondici. Kdybych před deseti lety nezačal cvičit a jezdit na kole, tak dnes už chodím o holi,“ přiznává.
Jeho slova při slavnostním ceremoniálu potvrdil i primátor Zdeněk Fink: „Když jsem jel na dnešní ceremoniál služebním radničním autem, míjeli jsme Jiřího Vyšohlída, kterak si to šlape do práce na kole. Trochu jsem se styděl.“
„Já si takovou cenu snad ani nezasloužím. Divadlo jsem nedělal pro slávu, ale pro radost, chtěl jsem mu sloužit,“ přiznává skromně umělec.
